Ústecká rafinerie cukru

Kraj kolem Ústí nad Labem nepatřil mezi regiony, kde by se pěstovala cukrová řepa. Vodní cesta po Labi, rozvinutá železniční doprava a velmi dobře dostupná energie v podobě uhlí ale daly vzniknout hned třem velkým rafinériím, ve kterých se nezpracovávala cukrovka, ale ze surového cukru se zde vyráběly finální cukrové produkty. 

Dávno odstavené rafinerie v Krásném Březně a Neštěmicích všechny své četné komíny již ztratily (v Neštěmicích dvojici komínů výšky 75 metrů a jeden o výšce 60 metrů postavila firma Böttger & Co.). Poslední průmyslová vertikála upomínající na zpracování cukru ve městě zůstala v rafinerii při Elbe Strasse (dnešní Pražská ulice), přičemž ještě do roku 2019 vítala cestující přijíždějící do města směrem od Lovosic brána dvou vedle sebe stojících vysokých továrních komínů. Postupnou demolicí staršího komína v letech 2019–2020 zde dnes vítá návštěvníky města ale komín pouze jeden. 

Rafinerie byla vystavěna v letech 1882–1883 pány Franz Fieber, Heinrich Ritter von Krobshofer a Anton Bruck. Někdy v této době vznikl i starší oktogonální komín (dle pozdějšího odhadu Asekuračního spolku průmyslu cukrovarnického v Praze byl postaven až roku 1889; i vzhledem k častým nepřesnostem v materiálech pojišťovacího spolku je ale pravděpodobné, že skutečné datum výstavby komína bude starší). Plány mladšího oblého komína vznikly roku 1896 a ve stejné době došlo patrně i k jeho realizaci (asekurační spolek v tomto případě uvádí rok 1897).

Rafinerie se postupem doby různě stavebně rozvíjela, přestavby byly determinovány poměrně útlým prostorem sevřeným z jedné strany řekou, z druhé páteřní silnicí Lovosice – Ústí nad Labem. Nedostatek místa tak způsobil i to, že původně samostatně stojící komíny z části pohltily někdy mezi lety 1903 a 1909 nové přístavby. 

Původní kotelna rafinerie měla 13 kotlů systému Meunier spojených ve dvou řadách a napojených na dva komíny. Celková topná plocha obnášela 2800 m2. V roce 1924 byla při rekonstrukci odstraněna jedna řada kotlů, které nahradily čtyři strmotrubné kotle typu Oschatz (přetlak 12 atmosfér, každý 300 m2 topné plochy s vodním ekonomizérem á 110 m2 a přehřívačem páry á 60 m2, každý kotel měl automatický rošt systému Lomšakov na spalování uhelného mouru). V roce 1927 doplnil sestavu kotel pátý při současném vyřazení dalších čtyř k provozu nezpůsobilých kotlů. Jednalo se také o typ Oschatz s topnou plochou 350 m2 a přetlakem 22 atmosfér, s ekonomizérem 144 m2 a přehřívačem páry 75 m2. Každý kotel byl opatřen zařízením na lapání sazí, které se odstraňovaly z kouřových tahů zároveň se škvárou. Pod každým kotlem byla popílková komora, která byla po naplnění za provozu vyvážena. Kouřový kanál byl vysoký 2,5 metru a široký 2,2 metru. Teplota plynů při vstupu do kanálu obnášela 180 až 200 °C. Saze a popílek z kouřového kanálu a popílkové šachty v komíně se vyvážely v každé provozní zarážce, a to i 2x do roka.

Starší komín měl před demolicí výšku 55 metrů, tuto výšku potvrzuje i asekurační odhad v roce 1929. Nicméně popis kotelny z roku 1934 zmiňuje i výšku 60 metrů a světlost 220 centimetrů.

Mladší komín má dnes výšku 61 metrů a světlost v hlavě 230 centimetrů, asekurační odhad v roce 1929 udává výšku 60 metrů, jiné dokumenty pak zmiňují i 62 metrů vysoký komín o světlosti 250 cm. Komín má mohutný oktogonální podstavec o šířce u terénu 620 centimetrů a výšce necelých 12 metrů. Dřík je vyzděn z komínovek, při vnějším líci jsou užity žluté komínovky poměrně nezvyklé šířky – výška je sice typická 9 centimetrů, šířka cihly se ale pohybuje kolem 19 centimetrů. 

Komín se stal i terčem kritiky, která bývala pro fungující komíny typická – tedy obtěžování kouřem. V květnu 1933 poslali sousedi cukrovaru intervenci na okresní úřad, že komín cukrovaru abnormálně produkuje saze a že jejich spad činí čas od času i 1 milimetr denně. Rafinerie se ke stížnosti vyjádřila tímto způsobem: „V roce 1923/24 jsme naší kotelnu modernisovali a topíme uhelným prachem. Z našeho komínu saze nepadají, pouze něco popílku, věc obvyklá u topení prachem, která se nedá techn. prostředky úplně zabrániti. Jest to něco podobného jako chlor kolem chemické továrny, saze u lokomotiv atd. – každý průmysl má určité nepříjemnosti. 

Co jest v našich silách uděláme, (opravili jsme komín, dali jsme do pořádku šoupátka atd) ale upozorňujeme, že topení prachem nemůžeme zaměniti jiným palivem, neb by to znamenalo zvýšení naší režie a tím zastavení práce v našem podniku.

Situace našeho průmyslu jest stále kritickou a nesnese nyní žádných zvýšení.

Upozorňujeme, že poměry během 9 let se u nás vůbec nezměnili a nikdo si v této době nestěžoval, až letos iniciator této stížnosti, pan pens. ředitel Štěpán Filip nechal sbírati podpisy.“

V únoru 1934 následovalo ještě další vyjádření: „Udivuje nás, že po 10 létech, co jest nová kotelna v provozu, sousedi si vzpomněli, že ji obtěžujeme kouřem a sazemi.

1.) Obtěžování kouřem při komíně vysokém 62 m, jest vyloučeno, to naprosto zamítáme. Kolik zde projede kolem lokomotiv, co jeřáby na překladišti, které kouří stále a proti tomu se nikdo neozve.

2.) Co se týče sazí, jedná se u nás o popílek (Flugasche), který tu a tam z komína padá, ale i to nejmodernější topeniště, které topí prachem, se bez toho neobejde. Netopíme hůře nežli firma Schicht neb Trmická elektrárna. Každé průmyslové topení nese určité nepříjemnosti, které se nedají plně odstraniti, to musejí naší sousedé uvážiti. Jest to něco podobného jako kdyby proti Chemičce se ohradili sousedé, aby ani stopy chloru se nedostalo do okolí. Náš průmysl jest mimo toho sezónní – letos kampaň bude trvati jen 2 1/2 měsíce.

V nynější tak kritické době pro průmysl, jest vyloučeno, bychom mohli přejíti na topení lepším druhem uhlí. Topení levným prachem nám umožňuje, že můžeme ještě továrnu udržeti.“

Stížnosti vyústily ve výzvu okresního úřadu na provedení superkolaudace, která proběhla až v únoru 1936. Ještě před ní rafinerie přeci jen provedla pár zlepšení vedoucích k efektivnějšímu spalování v kotlích. Kotelna byla přezkoušena a bylo shledáno, že plně vyhovuje schvalovacím výměrům z let 1924 a 1927. S ohledem na příznivý výsledek šetření obdržela následně kotelna definitivní výměr k užívání.

Provoz rafinerie byl zastaven roku 1971, od té doby pak měly některé budovy náhradní využití (například jako sklady). Dnes je areál využívaný jen z části pro různé účely. Každý komín se dostal do vlastnictví jiného majitele, což předurčilo i jejich osud. Zatímco oktogonální komín se majitel rozhodl zbourat, oblý komín nese antény a majitel o demolici kvůli její vysoké ceně neuvažuje. Vstup do města bude tedy strážit alespoň tento jeden komín. Hlásá do okolí nejen průmyslovou minulost místa, ale zároveň je i třetím nejvyšším zděným komínem na území města Ústí nad Labem.

PROVAZNÍK, Vladimír: Ústí, město nad Labem. Ústí nad Labem 1983, s. 226–228.

Böttger & Co., Special-Geschäft für Dampf-Schornsteinbau und Dampfkessel-Einmauerungen (Chemnitz, Aussig). 1898, s. 14.

Národní archiv, Asekurační spolek průmyslu cukrovarnického, Praha (1886–1950).

Archiv města Ústí nad Labem, Okresní úřad Ústí nad Labem, karton 181.