Rafinerie minerálních olejů, David Fanto a spol.

Přestože se tato kapitola věnuje již neexistujícím komínům s vodojemy, uděláme v tomto případě výjimku – jedná se totiž o jediný známý dosud stojící komín, z něhož byla ale již nádrž sejmuta. K tomu došlo ve třicátých letech 20. století.

Rafinerii petroleje založil a provoz zahájil roku 1889 vídeňský obchodník s petrolejem David Fanto. Postupně v dnes poměrně rozsáhlém průmyslovém areálu na západním okraji Pardubic vyrostlo několik zděných komínů, včetně jednoho z prvních komínů s Intzeho vodojemem na našem území vůbec. Komín výšky 75 metrů a světlosti v koruně 300 cm postavila v roce 1905 vídeňská firma L. Gussenbauer & Sohn a v místě nad podstavcem byla osazena ocelová nádrž o objemu 170 m³. Jako jeden z nejvyšších komínů v Čechách své doby neušel pozornosti Františka Kloknera, který mu věnoval zmínku ve svém popularizačním díle z roku 1906 O továrních komínech (jen chybně uvádí výšku 80 metrů).

Ještě před komínem si továrna vybudovala v roce 1889 zděný věžový vodojem o přibližné výšce 15 metrů a obsahu nádrže 50 m³. Po roce 1906 byl přestavěn dle návrhu Aloise Špalka, stavitele z Prahy 7. V roce 1944, kdy se pardubická rafinerie stala terčem celé řady náletů spojeneckých letadel, došlo k výraznému poškození vodojemu a jeho demolici.

Komín sloužil k provozu nepřetržité destilace, podzemní kouřovod odváděl technologické plyny od pecí. Osmiboký podstavec vyzděný z plných cihel má výšku necelých 14 metrů, na něj navazuje oblý dřík z komínovek ukončený rozšířenou hlavicí. Hned nad římsou podstavce se nachází do dříku zabudovaný kamenný věnec, na kterém je dodnes uložen ocelový prstenec ze dvou L-profilů. Do nich byla přinýtována ocelová opěrná konstrukce nádrže.

Na základě průzkumu komína a dobové obrazové dokumentace se dal alespoň částečně zrekonstruovat tvar rezervoáru a s určitou přesností odečíst její základní rozměry: vnější průměr 10 metrů, celková výška (od uložení po okapovou římsu) 6,5 metru, šířka vlastní nádrže 1,7 metru, maximální výška hladiny 3,8 metru.

Potrubí vedlo přímo od nádrže do přilehlého objektu. Z jeho střechy se rovněž dalo vystoupit po strmém ocelovém žebříku se zábradlím na ochoz vodojemu. Zde byl na plášti nádrže umístěn stavoznak, na který se přes vodicí kolečko přenášela aktuální výška hladiny.

Komín se v areálu dnešní společnosti Paramo, a. s., dochoval jako poslední z necelé desítky původních zděných a je nadále v provozu.

Martin Vonka – Robert Kořínek, Komínové vodojemy. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2015.

Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012, s. 48–49.

SOA Zámrsk, fond Závody Fantovy, a. s. Praha 1889–1945, karton 17.

František Klokner, O továrních komínech, Praha 1906, s. 15–16.