Cukrovar, prince Alexandra z Thurnů a Taxisů

Cukrovar založil kníže Karel Anselm z Thurn-Taxisů v roce 1831 a v současnosti je nejstarším činným cukrovarem v České republice. Provoz byl umístěn nejprve v neobývaném místním zámku, v roce 1857 se začal rozšiřovat i mimo tyto prostory. Nejvýraznější přestavba začala ale až v roce 1912, kdy byla zbořena většina tehdejších objektů severně od zámku, a jejíž výsledná podoba se dochovala až do současnosti.

Kronika města Dobrovice akci komentuje: „Stronciánka byla zrušena a na místě jejím postavena kompletní všemi vymoženostmi vybavená moderní rafinerie, se stanicí homolovou s velkými elektrickými odstředivkami, stanicí kostkovou, pilovou, krystalovou, stanicí cubesovou podle Adanta, moderní mlýnicí s americkými válcovacími stolicemi, sušárny homolí, kostek a cubesů, americké sbíjecí stroje na bednové garnitury, vakua na sváření rafinádních šťáv. Zařízena moderní kotelna se 4 kotli s automatickými přikladači, se samočinnými pohyblivými rošty a zauhlováním bunkrů uhelných visutou elektrickou drahou. Vystavěn komín 65 metrů nad terénem se světlostí 3 m v hlavě. Komín ten strmí v rohu náměstí jako symbol vítězství dravé techniky nad pojmem o estetice stavební... Ve výši 35 m se zřídí vodní nádržka. Vody z tohoto reservoiru se užije pro hasicí zařízení, pro kterouž práci byli sem povoláni čtyři montéři z Anglie.“

Komín s nádrží postavený renomovanou společností Bratří Fischerové a spol. se stal čtvrtým a posledním zděným komínem v areálu. Do dnešních dní se společně dochoval už jen s jedním původním – oktogonálním, 57 metrů vysokým. Jeden (52 metrů, světlost v hlavě 150 cm) byl patrně zbořen záhy po výstavbě komína s rezervoárem, druhý pak byl snesen v průběhu druhé poloviny 20. století. Po roce 1912 se stala silueta tří kouřících komínů častým grafickým motivem užívaným například na obalech cukru a celý cukrovar jako důležitá součást obce býval zobrazován prakticky na všech pohlednicích obce Dobrovice.

Dochované archiválie dovolují blíže nahlédnout na konkrétní formální kroky realizace komína a příslušné kotelny.

13. února 1912 vydalo c. k. okresní hejtmanství v Mladé Boleslavi veřejné prohlášení, že knížecí cukrovar v Dobrovici zamýšlí rozšířit stávající kotelnu a postavit nový komín.

2. března 1912 proběhlo komisionální řízení na místě, na kterém byly předloženy plány komína ze dne 20. února 1912, podepsané stavitelem Ing. V. Fischerem – v zápise se mimo jiné psalo, že stávající kotelna má 5 Tischbeinových kotlů o topné ploše à 235 m² a do nové kotelny budou instalovány 4 vodotrubnaté kotle systému Babcock & Wilcox o topné ploše à 270 m² a přetlaku 15 atmosfér, přičemž pro všechny tyto nové kotle je navržen ekonomizér systému Green o topné ploše 400 m², spaliny půjdou do komína výšky 65 metrů a světlosti v koruně 300 cm, ve výšce 35 metrů nad terénem s nádrží o objemu 35 m³.

11. března 1912 bylo vydáno stavební povolení pro stavbu kotelny a komína, 19. dubna 1912 pro stavbu komínového vodojemu.

4. ledna 1913 požádal cukrovar c. k. okresní hejtmanství v Mladé Boleslavi o kolaudaci a 27. ledna 1913 proběhla kolaudace rafinerie, kotelny, komína s vodojemem.

23. ledna 1914 zažádal cukrovar c. k. okresní hejtmanství v Mladé Boleslavi z neznámého důvodu o vydání duplikátu živnostenského povolení k užívání rafinerie a kotelny. Následně se zjistilo, že duplikát živnostenského povolení není po ruce (pravděpodobně byl protokol z kolaudace buď ztracen, nebo nebyl nikdy sepsán), tak cukrovar musel 27. dubna 1914 požádat o opakované provedení kolaudace. Nové kolaudační řízení na místě proběhlo 11. května 1914, oproti plánovanému stavu prezentovanému 2. března 1912 je uvedena jiná hodnota objemu nádrže – místo 35 m³ nově 30 m³ (zaměření stávajícího stavu ale potvrzuje hodnotu původní, tedy 35 m³).

Komín je založen na betonové desce o průměru 8,5 metru a výšce 1 metr, základová spára leží 5 metrů pod terénem. Do nadzákladového zdiva se napojuje původní kouřovod. Průměr komína u terénu je 6,3 metru, zdivo má tloušťku 68 cm. Následuje 1,7 metru vysoký sokl a dřík vyzděný z komínovek o konicitě 4,3 % ukončený z     dobnou hlavicí (velice podobně řešenou jako na komíně ve Slaném, který již stál, ale bez vodojemu). Původní horní světlost (300 cm) je po sanacích vnitřního líce zmenšena na 280 cm, vnější horní průměr komína je 340 cm.

Rezervoár o celkové výšce 4 metry je nesen železobetonovou deskou o průměru 8,6 metru uloženou na postupně se rozšiřujícím zdivu dříku vysazeném o 36 cm. Původně kryla střechu nesjpíš prejzová krytina, dnes funkci hydroizolace plní ocelový plech. Vnitřní šířka nádrže se pohybuje v rozmezí 64 až 68 cm. Díky dodatečně vybudovaným větracím otvorům v dolní části nádrže můžeme dnes vysledovat skladbu vnější stěny nádrže v daném místě – tloušťka nosné železobetonové stěny je 12 cm, následuje vzduchová dutina o mocnosti 8 cm a zděná přizdívka tloušťky 20 cm. A díky nákresům statika Karla Válka publikovaným v Technickém obzoru v roce 1921 lze zjistit další parametry – nosná deska rezervoáru má tloušťku 40 cm, vnější stěna má v horní části tloušťku 10 cm, vnitřní stěna pak dole i nahoře 10 cm.

Rozvody vody, která se užívala na hasební účely (pro sprinklerový systém), netradičně vystupují pod vodojemem ven ze šachtice a napojují se do dna nádrže volně. Proto zde musely být i izolovány korkovými tvárnicemi. Při pohledu na ně zleva doprava sloužily těmto účelům: výpustné, přelivné, přívodní a odběrné v jednom a vedení lanka stavoznaku. Ze systému měření výšky hladiny vody se dochovalo pouze jedno vodicí kolečko lanka v nádrži. Na dříku komína ani u paty nejsou již patrné žádné zbytky po dalších částech vodicího systému či samotném stavoznaku.

Velice netradičně jsou řešena ocelová stupadla vedoucí k nádrži – ta jsou totiž vytvořena tak, že mají jen o něco menší šířku, než je šířka šachtice, do které jsou ukotvena (v průměru kolem 110 cm). Ergonomicky nevhodně je zhotovena výstupová cesta na ochoz nádrže o šířce 77 cm – běžně vysoký člověk se jen stěží protáhne z plošiny pod nádrží po žebříku vedoucím na ochoz. To vše zhoršuje i velice malý průchozí otvor v desce nádrže – pouhých 50 × 48 cm. Tyto skutečnosti patrně souvisejí s tím, že dobrovický komín je prvním komínem s železobetonovým rezervoárem, který Fischerové vystavěli. Na pozdější vhodnější funkční řešení bylo třeba ještě počkat.

Na rezervoáru i dříku se za dobu existence nashromáždily různé nápisy, resp. podpisy – více či méně čitelné, zakryté novodobým nátěrem či oplechováním – patrné jsou například nápisy z let 1932, 1943 a 1953.

Vodojem je již mimo provoz, ale komín nadále funguje. Už však neslouží uhelné kotelně, ale od roku 1993, kdy došlo k plynofikaci, kotelně na zemní plyn. S tím souvisela i rekonstrukce komína – ve výšce 7 metrů nad terénem bylo v místě šachtice provedeno nové zaústění kouřovodu o rozměrech 1,2 × 2,8 metru a komín byl na vnitřním líci vytorkretován speciální kyselinovzdornou hmotou (zároveň tak bylo opraveno zdivo). Přitom byl přetřen silikátovým nátěrem červené barvy a pomalován bílými a černými ornamenty, které ale neodpovídají žádné historicky doložené předloze.

Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

Daniel Froněk, Dobrovické bílé zlato v proměnách času: 180 let cukrovaru v Dobrovici, 140 let cukrovaru v Českém Meziříčí, 140 let lihovaru v Chrudimi, Dobrovice 2011, s. 39.

Miloslava Vacková, Rok 1912, Nové Dobrovicko – Zpravodaj Dobrovicka XXVII, 2012, č. 1, s. 8.

Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 244.

SOkA Mladá Boleslav, fond Okresní úřad Mladá Boleslav 1906–1915, karton 44.

Karel Válek, Statické řešení válcové stěny, Technický obzor XXIX, 1921, č. 27, s. 131.

Podnikový archiv Tereos TTD, a. s.

Sdělení Bohuslava Adámka.