Lihovar

Lihovar ve dvoře na Šternově zřídila správa šternberských velkostatků roku 1890. Dominantu v podobě 25 metrů vysokého továrního komína získal ale až o více než patnáct let později, kdy byl lihovar roku 1906 rozšířen na parní provoz. Původní zařízení dodala firma J. Hradecký z Pacova, parostrojní rozšíření pak bylo provedeno dle plánů renomované pražské firmy Novák & Jahn z ledna 1906. Stavba továrního komína z radiálek byla svěřena do rukou specializované firmy Ant. Dvořák & K. Fischer z Letek u Libčic nad Vltavou.

V rámci parostrojní přestavby došlo na budově původního lihovaru jen k několika drobnějším úpravám vnitřních místností. Při jižní straně budovy pak byla vystavěna nová samostatná kotelna, ve které byl instalován parní kotel o výhřevné ploše 35 m² a přetlaku 6 atmosfér. Parní stroj byl umístěn v aparátní síni v sousedství periodického destilačního přístroje. Spaliny z parního kotle byly vedeny podzemním kouřovodem do nedalekého komína, zřízeného samostatně stojícího ve východním sousedství budovy lihovaru.

Komínové zdivo mělo dle technického dobrozdání vypracovaného c.k. vrchním inženýrem spočívat na 60 centimetrů silné vrstvě betonového podkladu. Vyzděný měl být „(…) z dobře pálených cihel, neb kanálek na prodlouženou maltu cementovou, neb na hydraulickou.“ Komín měl být ve vnitřním průlezu opatřen železnými stupadly od sebe vzdálenými nejvýše 40 centimetrů a opatřen dobrým hromosvodem. Přestavba lihovaru byla schválena 29. března 1906, technické dobrozdání o stavbě komína bylo na vyžádání komise dodáno o dva dny později.

Komín byl od úrovně terénu vysoký přesně 25 metrů, v hlavě měl světlost 70 centimetrů. Pod úrovní terénu byl na zmiňovaném 0,6 m vysokém betonovém podkladu navíc ještě vyzděn 1,4 metru vysoký cihelný základ, kterým byl veden polokruhovitě zaklenutý spalinový kanál. Podstavec komína byl spolu s přechodovým prstencem vysoký pět metrů. Jeho spodní část tvořil do výše 1,2 metru nad terénem oktogon o stranách šírky 1,05 metru.

Na podstavci byl vystavěn oblý dřík o výšce 20 metrů, rozdělený na čtyři pětimetrové oddíly, s konicitou 5 %. Dřík byl vyzděn z radiálek červené barvy, ve spodní části a pod hlavicí doplněných ornamentem kombinovaným z radiálek se žlutými čely a červenými cihlami natřenými načerno. Roura dříku byla na třech místech navíc ozvláštněna řadou cihel se žlutými čely, lemovaných po obou stranách cihlami taktéž natřenými načerno. Tyto pásy rozdělovaly hmotu dříku na čtyři přibližně stejně vysoké oddíly. Zajímavostí dříku bylo použití nízkých radiálek o rozměrech čela sedm x 15,5 centimetrů v jeho dolní polovině. Horní čtyři metry dříku pak byly vyzděny již z radiálek vysokých standardně devět centimetrů. Dřík byl zakončen drobně zdobenou hlavicí s betonovým věncem.

Kolaudace stavby, včetně přeměření komína s „rozměry odpovídající plánu“, se odehrála v říjnu 1906.

Lihovar zpočátku provozovala správa velkostatku ve vlastní režii, později byl v období první republiky pronajat firmě Družstevní lihovar ve Šternově, z. s. s r. o., které jej provozovalo až do 50. let 20. století. Po druhé světové válce se stal dvůr součástí Státního statku Vlašim, v rámci nějž ještě několik let byl v provozu i místní lihovar, na konci 50. let 20. století, zřejmě roku 1958 byl ale jeho provoz uzavřen. Komín ani přilehlé stavby se v uplynulých letech příliš nezměnily, v sousedství kotelny byl jen později vystavěn sklad na uhlí, komín byl stažen po celé délce ocelovými obručemi a osazen vnějšími stupadly.

Nevyužívaný komín zůstal v následujících desetiletích výraznou dominantou hospodářského dvora. Ten se v 70. letech 20. století dostal do bezprostředního sousedství nově vybudované dálnice D1 a byl po něm pojmenován i její nedaleký sjezd. Roku 2013 začala kompletní demolice komína a kotelny. Nejdříve byla ručně snesena hlavice komína a horní část dříku o délce asi dva metry, později byla ručně odbourána i zbylá část. Demolice byla dokončená na začátku roku 2014.

Dvůr Šternov tak přišel nejen o svou jedinou dominantu, ale krajina v okolí Sázavy ztratila i jednoho ze svědků na někdejší činnost mnoha malých zemědělských lihovarů. Ten šternovský byl typickým zástupcem z těch, které vznikaly na Benešovsku v první polovině 20. století. Pro řadu těchto lihovarů byl právě typický i nízký tovární komín z radiálek budovaný firmou Ant. Dvořák & K. Fischer. Další podobné (a také zbořené) komíny vybudované touto firmou stávaly i u lihovarů v Postupicích nebo Neveklově, jiné (např. na Líšně či v Petrovicích) se naopak dochovaly dodnes.

SOkA Benešov, Okresní úřad Benešov, i. č. 641.

SOkA Benešov, Družstevní lihovar Šternov, i. č. 25.

Přehled destilačních zařízení dodaných firmou v létech 1876 - 1931 do lihovarů. J. Hradecký, spol. s r.o. [citováno: 12. srpna 2018]. Dostupné z: http://www.hradeckypacov.cz/ref_zar.html.

JANDÁKOVÁ, Alena: Z hospodářských dějin pozemkových vlastníků v Posázaví v první polovině 20. století (se zaměřením na Velkostatek Český Šternberk. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, Historický ústav FF JČU, České Budějovice 2012.