Elektrárna Tušimice I

Druhá polovina 20. století byla dobou komínových rekordů. Vývoj z výšky 140 metrů dosažené v roce 1953 do výšky 300 metrů trval pouhá dvě desetiletí. Zejména s novými velkými elektrárnami či výjimečně jinými podniky byl každou chvíli postaven ze železobetonu nový rekordní komín. Celkově vznikla řada vysokých komínů, do roku 1965 vybudoval národní podnik Teplotechna 34 železobetonových monolitických komínů o výšce 100 až 200 metrů (z toho jich bylo pět dvěstěmetrových).

Jeden z rekordů své doby – 195 metrů vysoký komín – byl postaven pro elektrárnu v Tušimicích s výkonem 660 MW na počátku 60. let 20. století. Stejně jako v případě ervěnické elektrárny byla zvolena lokalita přímo u zdroje uhlí – a to při jižním okraji povrchového dolu severočeské hnědouhelné pánve. Uhlí tak přicházelo pásovou dopravou přímo do kotelny. Projekt připravil jako u řady jiných elektráren Státní ústav pro projektování energetických zařízení – Energoprojekt. Generálním dodavatelem stavební části se stal n. p. Armabeton Praha a technologické části Závody V. I. Lenina, n. p., Plzeň.

Technicko-hospodářské ukazatele, které elektrárna vykazovala, byly dosud u nás nejlepší a v některých ohledech dosáhly i světové úrovně. Zatímco elektrárny vybudované do roku 1961 o menších výkonech měly obestavěný prostor hlavních výrobních objektů 1 820 m³/MW, v Tušimicích dosáhli téměř třikrát menší hodnoty, a to 657 m³/MW. U spotřeby hlavních stavebních hmot dospěla úspora až pětinásobného rozdílu – 62 t/MW oproti 306 t/MW.

Hlavní výrobní blok o rozměrech 75 x 180 metrů s výškou 45 metrů měl tuto skladbu: rozvodna – strojovna – bunkrovní stavba – kotelna – odlučovače popílku – kouřovody (doplněné o kouřové ventilátory) – komín. Kotelna s šesti uhelnými bloky o výkonu 110 MW byla realizována jako polovenkovní, tzn. zadní stěna kotlů tvořila i obvodovou stěnu. U starších elektráren (například Ervěnic) příslušelo k jednomu turbostrojí i několik kotlů, a to z důvodu jejich nízkého výkonu a horší spolehlivosti. V Tušimicích byl již plně uplatněn princip blokového uspořádání, kdy se počet kotlů shodoval s počtem turbostrojí.

Pro odtah z šesti kotlů byl zvolen jediný komín. Kdyby bylo postaveno více nižších komínů, jako se to dělalo ve dříve postavených elektrárnách, byla by koncentrace zplodin překrýváním rozptylových ploch větší. S tímto poznáním tak vznikl komín jediný a náležitě vysoký. „Je to doposud nejvyšší komín v Evropě, třetí na světě. Tato výška byla zvolena proto, aby bylo dosaženo co největšího rozptýlení škodlivých zplodin spalování, zejména síranů, které by vážně ohrozily naší nejúrodnější chmelařskou oblast.“

Výška komína byla důležitým opatřením proti negativnímu účinku oxidů síry a dalších látek. Původně se uvažovalo i o instalaci odsiřovacího zařízení, které ale nebylo realizováno pro abnormálně vysoké investiční a provozní náklady a nedostatek základní suroviny pro provoz – vápence, resp. čpavku. Popílek kouřových plynů byl zachycován soustavou mechanických a elektrostatických odlučovačů, u kterých se uváděla účinnost 96 %.

Solitérní komín dostal své místo severně od výrobního bloku. Na počátku roku 1961 začaly výkopové práce pro jeho základy a tisk začal informovat, jak se bude moci elektrárna pochlubit nejvyšším komínem Evropy: „Tři petřínské rozhledny nad sebou a ještě kousek – rovných 195 metrů – tak bude vysoký komín naší největší tepelné elektrárny u Tušimic.“

V květnu téhož roku začala betonáž základů a v červenci po jejich vybudování převzal staveniště n. p. Teplotechna (závod Praha) se stavbyvedoucím Jiřím Tomášem pro stavbu vlastního komína. Tisk uvedl, že komín bude vážit 7 000 tun. Spodní část komína měla průměr 15 metrů a na vrcholu průměr osm metrů.

Stavba monolitických komínů se vyznačovala vysokým stupněm mechanizace. Dřík se betonoval do překládaného bednění, které koncem 50. let umožňovalo vybetonovat až 2,5 metru výšky dříku denně. V nitru komína byla instalována výtahová věž, ve které jezdily rychlostí 4 m/s dva rychlovýtahy – jeden sloužil pro materiál, druhý pro dopravu osob. Při betonáži byl použit tzv. teplák, který dovolil betonovat za každého počasí, i za mrazů. V principu se jednalo o zakrytí pracovní plošiny celtovými plachtami a vytápění uzavřeného prostoru kalorifery. Tento systém poprvé použila Teplotechna na stavbě stometrového komína v elektrárně Tisová v letech 1957–1958.

V září betonáž dříku skončila a na vrcholu se zazelenala májka. „Hečte, komíny, všechny jsem vás přerostl!“ napsal oslavně Týdeník Květy v září 1962. A Průboj dodal: „Jeho výšce se nemůže rovnat žádný komín v celé Evropě.“ Noviny Rovnost k tomu doplnily i srovnání se světem: „Vyšší komín než tušimický mají jen USA a v Japonsku.“ Hotovo ale ještě nebylo, uvnitř komína museli stavbaři vybudovat ochranné pouzdro. Z bezpečnostních důvodů s ohledem na leteckou dopravu dostal dřík bíločervený nátěr s šachovnicovým vzorem. Komínu se proto neoficiálně přezdívalo „kostkatý komín“.

V březnu 1963 se začala elektrárna probouzet k životu a z komína vyšel první kouř. „Lze předpokládat, že nový elektrárenský komplex se stane osvěžujícím místem v okolní důlní krajině, celkem, který bude pokrokový provozně i esteticky a který bude pro pracující příjemným pracovním prostředím,“ zaznělo v časopisu Architektura ČSSR.

Zatímco elektrárna fungovala a komín chrlil více popílku, než byl stanovený limit, k jejímu názvu byla přidána římská jednička, neboť v sousedství ETU I začaly přípravy na stavbu elektrárny Tušimice II (ETU II) s dalším rekordním komínem – prvním 300 metrů vysokým komínem na našem území.

Konec rekordního komína přišel v souvislosti s technologickým vývojem. ETU I pracovala s plným instalovaným výkonem až do začátku 90. let, kdy byl zahájen útlumový režim. V letech 1991–1993 byly odstaveny tři bloky, koncem roku 1998 následoval útlum zbývajících bloků. Osud komína ETU I byl zpečetěn v sobotu 26. listopadu 2005. Majitel elektrárny – akciová společnost ČEZ – o této události předem informoval a na veřejnou akci pod heslem „DOKOUŘENO! Odstřel dosud nejvyššího železobetonového komínu v ČR“ moderovanou Leošem Marešem přišlo několik tisíc lidí.

Komín odstřelila demoliční skupina firmy Ptáček. V referencích měla firma na desítky likvidací komínů a tento se stal jejich nejvyšší zakázkou. Na odstřel se spotřebovalo téměř 39 kilogramů trhaviny, která byla rozložena do 318 otvorů. Destrukční řez byl umístěn 25 metrů nad terénem. Komín poslal k zemi během osmi sekund technický vedoucí odstřelu Oldřich Vašek – tentýž rok stál i za odstřelem komína v areálu liberecké Textilany (dříve Johann Liebieg & Co). S komínem pak postupně zmizely rovněž další výrobní budovy.

Událost inspirovala Svaz českých komínářů k tomu, že tento den vyhlásil jako tzv. Den padlých komínů, kterým si všichni milovníci komínů každoročně připomínají ty zbořené.

BRYCH, Radko: Teplotechna, národní podnik. Praha, nedatováno.

VÍZEK – VOCETKA: Elektrárna Tušimice. Architektura ČSSR 21, 1962, č. 2, s. 163–164.

TOMÁŠ, Jiří: Stavba továrních komínů. Pozemní stavby 7, 1959, č. 2, s. 67.

V Tušimicích končí terénní úpravy. Průboj 13, 8. ledna 1961, č. 7, s. 1.

Na stavbě mládeže v Tušimicích. Průboj 13, 21. května 1961, č. 121, s. 1.

Základy nejvyššího komína dokončeny. Průboj 13, 4. července 1961, č. 158, s. 3.

Tři petřínské rozhledny. Průboj 13, 22. listopadu 1961, č. 279, s. 1.

Nejvyšší v Evropě. Průboj 14, 7. září 1962, č. 213, s. 1.

Postavili jsme třetí nejvyšší komín na světě. Rovnost 77, 9. září 1962, č. 215, s. 1.

Nejvyšší komín v Evropě. Rudé právo 41, 6. února 1961, č. 37, s. 2.

Na stavbě elektrárny v Tušimicích. Betonáž 195 metrů vysokého komínu zahájena. Rudé právo 42, 18. listopadu 1961, č. 321, s. 1.

Obr na stavbě mládeže. Rudé právo 42, 19. srpna 1962, č. 228, s. 5.

Kouř nad Tušimicemi. Rudé právo 43, 18. března 1963, č. 77, s. 1.

Voda, popílek a otazníky. Rudé právo 44, 18. května 1964, č. 137, s. 1.

Nejvyšší v Evropě. Týdeník Květy 12, 20. září 1962, č. 38, s. 10.

KŘÍŽ, Ladislav: DOKOUŘENO! Odstřel dosud nejvyššího železobetonového komínu v ČR. Skupina ČEZ. [citováno: 12. ledna 2017]. Dostupné z: https://goo.gl/6s4Ep6.