Robert Anton Hoffmann, barvírna

Robert Anton Hoffmann nechal po roce 1882 v liberecké tovární čtvrti kolem řeky Nisy vystavět areál barvírny. Jeho součástí byl i na svou dobu již archaicky pojatý tovární komín. Ten přetrval i přes řadu přestaveb a rozšíření továrny až do uzavření jejího provozu po druhé světové válce. Budovy následně sloužily nejrůznějšímu využití až prošla jejich hlavní část konverzí na restauraci, dokončenou roku 2005. Výrazný komín nad areálem zůstal zachován, čímž dnes slouží jako výrazný orientační bod této části Liberce. Tuto roli posiluje i umístění reklamní plachty zmíněné restaurace. Ještě významnější je ale jeho role památníku, kdy jako jeden z mála zachovaných továrních komínů v centrální části města upomíná na jeho průmyslovou historii.

Projekt barevny pro Roberta Antona Hoffmanna vypracoval roku 1882 liberecký stavitel Ferdinand Scholze. V původních plánech se nacházel i 36 metrů vysoký tovární komín. Jeho velmi vysoký podstavec o výšce 12,5 metru byl ukryt v tělese továrních budov a nad jejich střechu měl vystupovat pouze 23,5 metru vysoký dřík na čtvercovém půdorysu. Komín v projektu sloužil pouze odtahu otravných výparů z varny látek. Stavba byla nakonec realizována v mnohem rozsáhlejším provedení a k její kolaudaci došlo až roku 1884. Pro podstatnou změnu realizace oproti původnímu projektu byl vypracován i dodatečný stavební plán, ze kterého lze vyčíst, že se změnil nejen rozsah výrobního zaměření, ale i rozmístění jednotlivých staveb. Změnilo se umístění továrního komína i jeho podoba a využití.

Komín byl nově postaven takřka jako solitér v nároží jedné z nádvorních budov, která sloužila jako topeniště, odkud se přikládalo pod kotle v barvírně (v plánech označena jako „Schüre“). Nově měl sloužit nejen odtahu výparů z varny, ale i odtahu spalin z parního kotle, který byl umístěn v sousední kotelně. Kotel byl určen pro vývoj páry k pohonu do projektu dodatečně dosazeného parního stroje. Ve stavebním plánu je komín odbytý pouze podstavcem (převyšujícím hmotu sousední budovy) s částí dříku bez jakýchkoliv ozdob, není ani okótován (architektura komína nebyla nijak vykreslena ani na původním plánu). Z kolaudačního spisu se dočteme pouze, že je vysoký 40 metrů, což byla – díky znalosti dnešní výšky, která je 37 metrů – patrně pouze odhadnutá hodnota. V roce 1884 ještě nebylo nutné při kolaudaci továrních komínů přesně zaměřovat veškeré rozměry a ověřovat je proti přesnému projektu stavby. Komín byl vystavěn na svou dobu v poměrně archaických formách. Ty podtrhoval především čtvercový průřez celého dříku a především pak romantizující hlava.

Roku 1892 objekt zakoupil Otto Stadler a okamžitě začal se zásadní přestavbou a rozšířením provozu. To spočívalo ve výstavbě zcela nového objektu v čele podlouhlého areálu, který tak okopíroval tok řeky Nisy. Společně s novostavbou byla změněna dispozice i využití některých starších objektů včetně původní kotelny, která byla nově využita jako sklad barev. Z tohoto důvodu byla vystavěna v nádvoří nová kotelna. Její jednoduchá hmota s jedním parním kotlem vyrostla v sousedství topeniště a díky tomu se takřka celý podstavec komína ztratil ve hmotě staveb. Roku 1906 byla kotelna zvětšena a rozšířena i na úkor sousedního topeniště, kde byl instalován druhý parní kotel. Podoba kotelny se naposledy změnila ještě ve 30. letech, kdy získala nové dodnes dochované vyšší zastřešení se světlíky. Podoba komína se ale již takřka nijak neměnila, jen do něj byl roku 1922 zaústěn odtah z ekonomizeru umístěného ve věžovité stavbě vybudované v sousedství kotelny.

V té době již byla továrna majetkem Hermanna Kramera, následníka Otto Stadlera. Tovární areál se i nadále rozšiřoval o nové objekty a postupně pohltil i okolostojící domy. S rozvojem továrny padlo roku 1916 rozhodnutí vybudovat v jejím jihozápadním koutě při nároží dnešních ulic Na Zápraží a U Besedy zcela novou velkou kotelnu. Od ní měl spaliny odtahovat velmi vysoký oblý tovární komín ze žlutých komínovek. K plánované stavbě se dokonce dochoval stavební plán od specializované společnosti Spona & Co. z Chotěšova. Realizace 50 metrů vysokého komína ale nakonec neproběhla. Přestože by se nejednalo o jediný takový případ ve spodním továrním centru města Liberce, podobný komín by se v tomto místě stal nesporně zdaleka viditelnou dominantou.

Nerealizovány zůstaly i další významné projekty na přestavbu či rozšíření továrny. Vůbec nejradikálnější plán z roku 1940 počítal s demolicí takřka poloviny původních staveb a jejich nahrazení moderní a vzdušnou novostavbou s rozsáhlým továrním dvorem. Demolici měl padnout za oběť i starý tovární komín, nakonec však zůstal zachován.

Zachován zůstal i po roce 1945, kdy provoz barevny a apretury již nebyl obnoven. Budovy později sloužily jako sklady divadla F. X. Šaldy. Nevyužívaný komín se postupem času výrazným způsobem nahnul severním směrem. Roku 2005 se pak stal novým výrazným prvkem areálu, který byl konvertován dle návrhu architekta Filipa Horatschkeho na restauraci. Konverze jako takové se komín nestal přímou součástí, avšak jeho dřík byl později využitý pro zavěšení reklamního poutače restaurace pod ním.

Komín je dnes vysoký od úrovně terénu 37 metrů, jeho světlost je kolem 60 centimetrů. Vlivem navyšování hmoty kotelny není dnes z exteriéru patrné jeho rozdělení na podstavec a dřík. Strohý dřík čtvercového průřezu, dnes stažený obručemi, zakončuje velmi zdobná romantizující hlava (jedna z obručí v současnosti zakrývá ornamentální vlys, který se nachází na všech stěnách dříku v prostoru pod hlavou). Hlava z dříku přechází arkýřovým rozšířením ve všech rozích na 140 centimetrů šířky. Mezi arkýři se nachází cihelné krakorce, které společně s arkýři nesou několikastupňovou římsu. Tu tvoří pásový ornamentální prvek s motivem z cihel vyskládaných čtvercových otvorů a na něm dvojitě odstupňovaná kordonová římsa. Na ní je vyzděna odstoupená hlavice o šířce hrany 120 centimetrů. Zvláštností je kromě použití klasických plných cihel i využití velkých cihelných dlaždic čtvercového tvaru v nárožích kordonové římsy.

Komín se přes své výrazné naklonění dochoval v poměrně dobrém stavu, významnější negativní vlivy vycházející z jeho nepůvodní funkce a také z nepříznivého libereckého podnebí jsou patrny pouze na hlavě. Některé spáry na ní jsou vydrolené a nemnoho cihel je drobně erodovaných. Její celkový stav, stejně jako stav komína celého, je dobrý.

Komín dnes neslouží pouze jako němý nositel reklamního poutače. Dolní centrum Liberce patřilo mezi nejprůmyslovější oblasti v českých zemích vůbec a charakteristický pro něj byl les komínů desítek zdejších továrních provozů. S jejich postupným zavíráním bohužel byla zdemolována či ponížena na výšku okolní zástavby i většina továrních komínů. V prostoru západně od Soukenného náměstí v údolí řeky Nisy dnes dokonce zbyl tovární komín pouze jediný. 37 metrů vysoký solitér komína nad někdejší Hoffmannovou apreturou tak je dnes nejen působivým orientačním bodem, ale především pak významným nositelem identity místa upomínající na jeho dlouhou průmyslovou historii.

Magistrát města Liberec – Odbor stavební úřad, Liberec čp. 403/III.