Sklárny Kavalier

Historie sázavského podniku spadá do první poloviny 19. století, kdy v roce 1837 zprovoznil František Kavalír Svatoprokopskou huť. V té době již fungovala v Posázaví celá řada skláren, tato jediná ale dosáhla světového ohlasu (s tím souviselo i pozdější přejmenování rodu Kavalír na světově více znějící Kavalier). Během tří generací Kavalierů vznikly ještě další tři hutě – vedle Svatoprokopské huti to byla huť František (1882), huť Josef (1902), situovaná v severovýchodním cípu dnešního areálu skláren, a huť Vladimír (založena 1912).

Svatoprokopská huť a huť Vladimír již neexistují, byly zrušeny při rozšiřování závodu skláren v sedmdesátých letech. Ze zbylých dvou hutí se dochovaly i tovární komíny – v huti František oktogonální komín vyzděný z plných cihel a v huti Josef nadstandardně architektonicky pojatý oblý komín ze žlutých komínovek doplněný po celé své výšce černými ornamenty.

Komín s vodojemem vznikl až po znárodnění, kdy kvůli zastaralé technologii výroby započala v roce 1947 přestavba a modernizace skláren. V rámci ní byly dle projektu Václava Knoblocha vystavěny hutní hala s parabolickým zastřešením s rozpětím 32 metrů a čtyři nižší haly rafinace skla. A v rohu velké haly přibyl komín s vodojemem o přibližné výšce 45 metrů sloužící pro odtah spalin od tavicích van.

Během dalšího rozvoje továrny v letech 1968–1974, při kterém bylo mimo jiné zavedeno tavení skla elektrickým proudem, byl komín pohlcen okolními přístavbami tak, že prvních 13 metrů dříku bylo skryto pod rovinou střechy. Zároveň národní podnik Teplotechna vystavěl další dva, 63 metrů vysoké komíny, dodnes stojící, které se staly novými dominantami areálu. O pár let později pak došlo k ubourání dříku komína až po rezervoár na současnou výšku 23 metru (s vnějším průměrem koruny 270 cm). Z prostorových důvodů byla demolice realizována tak, že vznikající suť byla vhazována do nitra komína. Dolní část komína je dnes nepřístupná a korunu komína zakrývá betonová deska.

Komín má ze všech dnes stojících komínů s vodojemy nejvíce pozměněnou podobu. Vlivem ubourání a pohlcení okolními budovami zaniká v téměř všech pohledech na sklárnu (viditelná výška nad rovinou střechy je 10 metrů) a další úpravy potlačily zcela původní vzhled – vodojem byl totiž obložen plechovými lamelami a dřík komína byl omítnut. Je zajímavé, že při těchto úpravách nedošlo k odstranění původních ocelových stupadel, která tak nyní vystupují z nového líce jen o pár centimetrů. To působí dosti nepřirozeně, zvláště když ve stejných místech byla nově osazena další, funkční stupadla.

Komín je zděný z komínovek s absencí typického podstavce, zato měl ale drobnou hlavici. Čím se ale odlišoval od běžných komínů, byla netradiční ozdoba, byť povahy ryze funkční. Dřík od země až po nádrž byl doplněn po obvodu komína pravidelně rozmístěnou čtveřicí lizén, které v sobě ukrývaly šachtici pro rozvody vody. Tyto ploché pásovité dekorativní články, které dnes překrývá silná vrstva omítky, poskytovaly ale velmi malý prostor pro potrubí, proto musel prostup zasáhnout i do nosného zdiva dříku. Řešení potvrzuje dochovaný plán z roku 1940 k velmi podobně řešenému komínu s vodojemem postavenému v továrně přesných přístrojů a plynových masek Eckhardt a spol. v Chotěboři. Na základě podobnosti s tímto plánem lze s určitou jistotou tvrdit, že sázavský komín vystavěla i stejná společnost – a to Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol.

Vodojem o objemu 50 m³ s výškou dna 19 metrů nad terénem je uložen na železobetonové desce o průměru 5,9 metru. V úrovni dna nemá ochoz, pouze se pod ním nachází malá plošinka, ze které vede podél nádrže žebřík na střechu. Vnitřní šířka nádrže se pohybuje od 112 do 120 cm, hladina vody mohla dosáhnout výšky 3,2 metru.

Rezervoár měl funkci poskytovat chladicí vodu pro tavicí vany v případě, že by nastal výpadek energie u tavných pecí. Dnes je vodojem odstaven, jeho funkci nahradil nový, montovaný ocelový vodojem.

Původní rozvody vody se nedochovaly, současný systém je nepůvodní, vytvořený z plastových potrubí. Ze systémů měření výšky hladiny se dochovaly dva – původní a novější. Původní stavoznak byl řešen plovákovým spínačem, pozdější systém sestával z pěti čidel zavěšených v různých výškách, která dle aktuální hladiny rozsvěcováním žárovek informovala obsluhu o její výšce. 

Komín je nadále součástí funkční sklárny pod současným název Kavalierglass, a. s., která produkuje široký sortiment domácenského, průmyslového, laboratorního a technického skla, trubic a průmyslových aparatur. Uzavření komína ve funkční zástavbě dává velmi malý potenciál k novému, nepůvodnímu využití.

Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

Kateřina Kavalírová, Historie skláren Kavalier a rodiny Kavalírovy, bakalářská práce, Filozofická fakulta – Univerzita Pardubice, Pardubice 2012.

Sklárny Kavalier, Sázava 1996.

Eva Dvořáková, Sklárny Kavalier, in: Eva Dvořáková – Šárka Jiroušková – Jan Pešta, 100 technických a industriálních staveb Středočeského kraje, Praha 2008, s. 164.

Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 181.

Nová technika a architektura v Československu, Svaz architektů ČSSR, Praha 1961, s. 90–93.

Emil Hlaváček, Architektura pohybu a proměn: minulost a přítomnost průmyslové architektury, Praha 1985.

Emil Hlaváček, Sázava a sklárna, Architektura ČSR XXXII, 1973, č. 9, s. 441.

Radko Brych, Teplotechna, nedatováno, nestránkováno.

Podnikový archiv Kavalierglass, a. s.

SOA v Zámrsku, fond Eckhardt a spol., Chotěboř 1918–1945.

Sdělení zaměstnanců sklárny.