Lázně císaře Františka Josefa

Reprezentativní budova městských lázní byla v Liberci vystavěna v letech 1900–1902. Stavba vzešlá především z popudu městské spořitelny vznikla na exponované křižovatce nově budované městské čtvrti, kde doplnila objekty Obchodní a živnostenské komory a městského muzea. Stavba plná veškerých moderních vybavení své doby upoutala na první pohled nejen výraznou novorenesanční architekturou s prvky secese, ale také vysokým továrním komínem. Ten poskytoval odtah trojici parních kotlů, jež sloužily nejen k pohonu parního stroje, ale také k vytápění celé budovy a lázeňských rozvodů.

Ze soutěže na výstavbu byl vybrán návrh vídeňského architekta Petra Paula Branga. Samotnou realizaci pak provedla firma význačného libereckého stavitele Adolfa Bürgera. Ta patrně postavila i samotný tovární komín vysoký 46 metrů o světlosti 130 centimetrů, Adolf Bürger je minimálně podepsán pod jeho statickým výpočtem. V původních Brangových plánech je zobrazení komína omezeno na pouhý podstavec, což naznačuje, že zbylá část komína v podobě strohého dříku již nebyla součástí architektonického návrhu, ale spadala čistě do kompetence stavitele. Přestože komín libereckých lázní je typickým zástupcem komínů vybudovaných (nejen) v libereckém regionu na počátku 20. století (dřík ze žlutých komínovek v kombinaci s černým ornamentem a dekorativní skladbou cihel v hlavici), díky barevnému zpracování fasád budovy s ní paradoxně velmi souzní.

Lázně, již dříve prohlášené za kulturní památku, sloužily svému účelu až do 90. let 20. století. Později došlo k jejich výraznému chátrání, které ukončil po několika změnách vlastníků až jejich převod do majetku města. Roku 2010 byl schválen projekt na konverzi budovy pro potřeby galerie. Projekt „Revitalizace městských lázní na galerii a dostavba depozitáře“ zpracoval architektonický ateliér SIAL. V rámci konverze byla nákladně opravena historická budova lázní a doplněna moderní novostavbou samostatného depozitáře.

Opravy se dočkal i tovární komín. Příkladně byla například opravena rozpadající se hlavice a podstavec s degradovaným povrchem. Dle původního projektu měly být do komína svedeny spaliny z nové parní kotelny, která měla sloužit vytápění areálu. Zdroj tepla byl nakonec vyřešen napojením na systém centrálního zásobování teplem a komín tak zůstal funkčně nevyužit. Dřík byl i z toho důvodu zastřešen proti vnikání dešťových srážek, žel ale nebyly provedeny dostatečné úpravy pro umožnění přirozeného provětrávání průduchu.

Továrními komíny lázeňské budovy stavěné na přelomu 19. a 20. století běžně disponovaly. Většina významných lázeňských areálů u nás ale o své komíny dříve přišla, a tak jejich přítomnost na současníky u takového typu budovy může působit možná trochu nepatřičně. Pro areály realizované za účelem očisty těla i ducha a stavěné zpravidla v honosných architektonických formách ale byly paradoxně právě strohé vertikály komínů podmínkou bazálního fungování jejich technologie a zařízení. Opravená budova libereckých lázní je díky svému dochovanému komínu velmi důležitým pamětníkem tohoto období. V libereckém případě je o to cennější, že budova lázní vyrostla ve vilové čtvrti, ve které solitérně stojící tovární komín (na rozdíl od průmyslové části města) působí zcela neopakovatelným dojmem.

Magistrát města Liberec – Odbor stavební úřad, Liberec čp. 723/I.

SOkA Liberec, Sbírka map a plánů 1720-2007, i. č. 1077.

MOHR, Jan (ed.): Lázně. Oblastní galerie Liberec - proměna libereckých lázní. Liberec 2013.

Městské lázně. LIBEREC:REICHENBERG. [citováno: 10. prosince 2020]. Dostupné z: bit.ly/3m8vrWU.

Městské lázně. Památkový katalog. [citováno: 10. prosince 2020]. Dostupné z: bit.ly/34139aC.