Automobilní zbrojovka

Přeloučské zastupitelstvo v čele se starostou Horáčkem velmi usilovalo ve druhém desetiletí 20. století o výstavbu výrobního podniku v průmyslové zóně východně od města, který by zajistil pro místní obyvatelstvo pracovní příležitosti. Ten zde díky tomu budovala od roku 1919 společnost Chlumecká strojírna, kotlárna a slévárna, s. r. o. Továrně, která nesla název Železoprůmysl, se však nedařilo, a proto byl po pár letech její provoz ukončen. Opuštěný tovární areál vhodně situovaný u vlakového nádraží na významné železniční trati Pardubice–Kolín zakoupila v roce 1928 vojenská správa a začala zde vznikat Automobilní zbrojovka.

Ta do té doby sídlila v Praze-Vršovicích. Její stěhování do Přelouče s sebou přineslo přestavbu stávajících a výstavbu nových objektů v areálu. Pro nově budovanou kotelnu, realizovanou firmou J. Brodec z Bohdanče, byl v prosinci roku 1932 firmou Ing. Josef Jaroslav Hukal a spol. dostavěn 62 metrů vysoký zděný komín se světlostí v koruně 215 cm a s nebývale vysoko umístěnou vodní nádrží. Její dno se nachází ve výšce téměř 45 metrů nad okolním terénem a z dosud stojících továrních komínů s vodojemem se jedná o nejvýše umístěnou nádrž na komíně. Kotelna dnes již neexistuje, komín i vodojem jsou mimo provoz.

Z dochované historické fotodokumentace vyplývá, že komín s vodojemem byl jedinou výraznou vertikálou zdejšího továrního objektu. Areál Automobilní zbrojovky byl dokonce často zobrazován na pohlednicích.

Komínový podstavec kruhového půdorysu má výšku 5,7 metru a průměr 6,2 metru. Na východní straně je zazděno původní napojení kouřovodu do již neexistující kotelny, na straně západní se zachoval zaklenutý otvor, nově opatřený mříží. Konicita komína pod nádrží činí 5,4 %, nad nádrží 2,2 %. Dno nádrže o průměru 7,2 metru, které slouží zároveň jako ochoz s poměrně nestabilním zábradlím, je umístěno na rozšířeném zdivu dříku.

Zajímavým způsobem vyřešili stavitelé odvod vody z ochozu vodojemu. Hrana desky má lem, který směruje dešťovou vodu k několika plechovým chrličům tvaru U. Takovéto řešení je spíše ojedinělé, dešťové vody bývá z plochy střechy vodojemu a ochozu relativně málo, nechává se tak přepadávat volně přes hranu ochozu.

Kónicky se rozšiřující nádrž kryje šikmá železobetonová střecha s nepůvodní lepenkovou krytinou a na severní straně se čtvercovým otvorem do nádrže. Hlavici ukončuje římsa ze dvou vystupujících vrstev z cihel, koruna je zastřešena oplechovanou konstrukcí uprostřed s větracím komínkem. Dřík komína po celé výšce zpevňují ocelové obruče.

Potrubní systémy byly do nádrže přivedeny zděnou šachticí. Uvnitř šachtice vede jedno potrubí sloužící zároveň jako přívodní a odběrné a jedno potrubí přelivné, které z šachtice ústí u paty komína. Zdrojem vody byla řeka Labe. Pět metrů nad terénem najdeme na šachtici původní kovovou cedulku se špatně čitelným přetřeným nápisem „Vodojem – užitečný obsah 550 hl“.

Zajímavý historický odkaz je k vidění uvnitř železobetonového vodojemu s vnější cihelnou vyzdívkou a s proměnnou šířkou vnitřního prostoru 85–140 cm. Na stropě nádrže je černým písmem vyveden nápis, který je svědectvím o zřejmém datu dokončení stavby a staviteli: „6. XII 1932, Lukavecký“. Kromě dochovaného přívodního potrubí přivádějícího vodu na horní hladinu a odběrného potrubí s košem (obě potrubí jsou u dna spojena v jedno a ústí do šachtice) se zde dochovalo přelivné potrubí s regulačním systémem pro různou výšku vodní hladiny. Záznamy o výšce vodní hladiny přenášelo ocelové lanko s dochovaným plovákem přes vodicí kolečko u stropu nádrže a potrubí zaústěné do dna nádrže ke stavoznaku umístěnému pravděpodobně u paty komína. Přístup do nádrže zajišťuje žebřík. Zdivo pláště je ve špatném stavu, proti odpadajícím čílkům jej chrání drátěné pletivo.

Ačkoliv komín již neslouží původnímu účelu, své využití stále má. Přibližně dva metry nad střechou vodojemu je umístěn novodobý ochoz z ocelových mřížových roštů, který slouží k osazení a provozu telekomunikační techniky. V době výstavby nového ochozu a nového výstupního žebříku došlo ke zrušení plošiny pod nádrží včetně žebříku vedoucího na ochoz. Původní žebřík na střechu odstraněn nebyl, ale došlo k jeho těsnému uchycení k okraji pláště a střeše nádrže. Tím zůstala zachována možnost dostat se v případě potřeby na střechu.

Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

Jan Tetřev – Hana Vincenciová, Dějiny města Přelouče, díl IV., 1918–1989, Přelouč 2007, s. 30, 49, 50.

Vojenský ústřední archiv, fond Automobilní zbrojovka 1 1918–1939, karton 1, 2.

Josef Špinka, Nejvyšší komín v Čsl. republice, Národní listy LXXII, 1932, č. 121, 1. 5., příloha, s. 4.