Rakouská Mannesmannova válcovna trub

Vyjíždíme-li ze svinovského vlakového nádraží směrem na Olomouc, spatříme po pravé straně mezi řadou vysokých topolů tovární komín s ocelovým vodojemem. Jedná se o poslední stojící komín svého druhu na území České republiky.

Hospodářský rozvoj obce Svinov příznivě ovlivnila výstavba Severní dráhy císaře Ferdinanda v úseku Lipník–Bohumín, k jejímuž slavnostnímu uvedení do provozu došlo 1. května 1847. Zpočátku si Svinov ještě udržoval svůj zemědělský charakter, ale v devadesátých letech 19. století se i zde započalo s budováním průmyslových závodů. Jedním z nich byla válcovna trub založená Oskarem Hulschinským z Berlína, která v roce 1908 přešla do majetku říšskoněmeckých průmyslníků Mannesmannů. Továrna zaměstnávala v polovině dvacátých let 20. století více než 600 zaměstnanců, vyráběla bezešvé trubky podle Mannesmannova patentu a vyvážela je téměř do celé Evropy, dokonce i do Jižní Ameriky.

V souvislosti s rozšiřováním a modernizací provozů přistoupila firma na počátku roku 1910 k výstavbě dvou nových zděných komínů kruhového průřezu o výšce 40 a 50 metrů. Do té doby se nad výrobními halami tyčily tři komíny obdélníkového půdorysu směrem vzhůru odstupňované, dva z nich prokazatelně stály již od roku 1897. První z nově vybudovaných komínů sloužil pro výrobní halu č. 4, byl v minulosti ubourán a jeho dnešní výška činí 29 metrů. Druhý, původně padesátimetrový komín se stal součástí nově postavené kotelny se strojovnou a do dnešních dnů nese na svém dříku ocelový rezervoár. Svolení k užívání nově postavených komínů a dalších objektů vydalo c. k. okresní hejtmanství v Bílovci na základě výsledků komisionálního šetření a jednání konaného dne 24. června 1911.

Na počátku provozu kotelny zde byly instalovány čtyři kotle na uhlí. Ty sloužily přibližně do roku 1967, kdy je nahradily dva kotle na mazut. K definitivnímu odstavení kotelny došlo kolem roku 1997. Samotný komín měl špatný tah. Ten měla zlepšit parní lokomotiva, která byla na komín napojena čtvercovým otvorem, jenž se zachoval na východní straně komína 5 metrů nad zemí. Toto řešení však nemělo patřičný účinek, proto následně došlo k zavedení nuceného tahu pomocí ventilátoru. Vodojem, který zásoboval chladicí vodou válcovnu, přestal plnit svou funkci pravděpodobně kolem roku 1971, kdy válcovna ukončila svůj provoz.

Ocelovou nádrž vodojemu dodala firma Mährisch-Schlesische Eisenindustrie A.G. se sídlem v Ostravě-Přívoze, později známa pod názvem Akmos. Samotný komín vystavěla vídeňská pobočka německé světově významné komínářské společnosti Alphons Custodis, což v minulosti také dokazovala cedulka s názvem firmy osazená stavitelem při východní straně komína přibližně 6 metrů nad zemí.

Do osudu komína výrazně zasáhly události druhé světové války. Podstatná část dříku nad nádrží byla v té době poškozena a znovu vyzděna včetně nové hlavice. Dodnes je patrná rozdílná barva původního a pozdějšího cihelného zdiva. Tuto opravu provedla stavební firma Architekt Josef Šíma, stavitel z Moravské Ostravy, která v té době v oblasti výstavby komínů na Ostravsku podnikala. Ta také sejmula původní cedulku firmy Custodis a nahradila ji novou se svým jménem, která se dochovala dodnes. Po roce 2005 došlo k ubourání dříku na dnešní výšku 47,5 metru a k zastřešení koruny.

Z nízkého podstavce s výškou 80 cm a vnějším průměrem 5,0 metrů vychází dřík s konicitou 4,7 % pod nádrží a 3,6 % nad nádrží. Ve výšce 18 metrů je do dříku opřen ocelový rezervoár o objemu 43 m³.

Konstrukce posledního existujícího ocelového komínového vodojemu na našem území vychází z patentu profesora Otty Intzeho. Nosný plech nádrže je přinýtován do ocelového L-profilu, který je opřen do lokálně rozšířené části zdiva dříku. Vlastní nádrž tvoří dva válce z plechů tloušťky 6 mm dole kónicky spojených. Průměr vnějšího válce (a tedy i celkový průměr vodojemu) je 7 metrů, vnitřní šířka vlastního rezervoáru je 115 cm. Vnější a vnitřní stěny nádrže vyztužuje 16 ocelových profilů pravidelně umístěných po obvodu. Mezi vnitřní stěnou nádrže a dříkem komína je mezera šířky 54 cm, kterou na západní straně prochází výstupová cesta. Výška vodní hladiny dosahovala maximálně 240 cm, celková výška vodojemu je 4,8 metru. Střešní plech tloušťky 2 mm je ke dříku dotažen volně, proti zatékání dešťové vody slouží římsa, pod kterou plech končí. Veškeré spoje jsou řešeny nýtováním.

Válcová část nesla v minulosti reklamní nápis zhotovitele vodojemu orientovaný směrem k železnici. Po instalaci nové reklamy propagující firmu Mannesmann na střeše strojovny došlo v rámci údržby k zakrytí původního nápisu novým nátěrem.

Vodu do jímky v areálu podniku přiváděl samospádem přibližně 600 metrů dlouhý kanál z potoka Porubka. Odstředivé čerpadlo poháněné elektrickým motorem a umístěné v prostorách kotelny pak zajišťovalo transport vody z jímky do nádrže na komíně. Do dna nádrže ústí jediné potrubí, které mělo funkci přívodní i odběrnou. Loženo je vně komína s izolací z dřevité vlny svinuté do provazců a s oplechováním. Potrubí přelivné ústí volně z válcovité části vodojemu na severní straně, takže případná přetékající voda dopadala z výšky 21 metrů přímo na zem.

Původní kontrolu výšky vodní hladiny zajišťoval plovák napojený přes dvě vodicí kolečka a ocelové lanko vedené v ocelové trubce podél potrubí směrem dolů do strojovny. Zde se s největší pravděpodobností nacházel stavoznak vodní hladiny. Později byl původní systém nahrazen dalšími snímacími zařízeními, z nichž se dochovaly plovákové spínače, izolátory, snímací tyče, nízkonapěťová tříkolíková zásuvka a kabeláž.

Komín dnes nese na dříku nad nádrží dvě pochozí ocelové plošiny, na nichž je instalována telekomunikační technika.

Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

Jaroslav Bakala et al., Dějiny Ostravy, Ostrava 1993, s. 597–598.

Miloš Matěj et al., Technické památky v Ostravě, Ostrava 2007, s. 81.

LT C 29/Ub ŽP Tažírny trub Svinov, Bílovecká, Ostrava-Svinov, KODA, 16. 1. 2012, koda.kominari.cz.

Městský obvod Ostrava‐Svinov, Odbor výstavby, dopravy a životního prostředí, Ostrava-Svinov č. p. 226.

Archiv Vítkovice, a. s., fond Válcovny Mannesmannových trub, a. s. Chomutov, závod Svinov 1892–1945.