Knížecí Colloredo-Mansfeldská kruhová cihelna

Dobruška
Česká republika
50°17'5.76"N16°7'31.69"E
č. 3386
Známá výška: 42 m   
Rok výstavby: 1891
Rok demolice: 2010
Historie

Kruhová cihelna v Pulicích vznikla jako součást opočenského velkostatku Colloredo-Mannsfeldů v letech 1890–1891. Její součástí byl na první pohled architektonicky zvláštně pojatý komín – po celé výšce dříku měl výrazná vertikální žebra. Nejednalo se ani tak o snahu majitele mít originálně tvarovaný komín, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale tvar vyústil z ryze technických a konstrukčních principů. Tyto specifické komíny můžeme v minulosti najít především u kruhových pecí cihelen a vápenek. Žebra nebyla jedinou zvláštností těchto komínů. Jejich druhou zajímavostí bylo dvouplášťové řešení dříku, případně i podstavce. Na základě skutečnosti, že mezi vzájemně provázaným vnějším a vnitřním zdivem vznikly vzduchové dutiny, lze tyto komíny označit termínem dutostěnné (pro doplnění: František Klokner užívá termín „komín o dutých stěnách“).

Dutostěnné řešení komínů nebylo v druhé polovině 19. století ničím výjimečným, byla to jedna z konstrukčních variant, kterou se odborníci pokoušeli vylepšit vlastnosti komína. U technologie kontinuálního výpalu v kruhové peci totiž došlo k jedné podstatné změně vlastnosti spalin oproti spalinám u parních kotlů. Spaliny se průchodem skrze nevypálené cihly před odchodem do komína ochladily a ještě s dalším chladnutím při průchodu komínem se snižoval přirozený tah komína. A právě snaha o co nejmenší ochlazování spalin při průchodu komínem se nakonec stala patrně nejpádnějším důvodem pro rozšíření dutostěnných komínů. Nicméně některé zdroje uvádí i technologické limity, které ve své době nedovolovaly v kruhových pecích stavět vysoké komíny, a k vylepšení tahu nižších komínů tak muselo být jejich těleso tepelně izolováno. Gustav Lang navíc zmiňuje i výhodu spočívající v úspoře cihel na stavbu komína.

V polovině 19. století probíhal vývoj cihlářských pecí schopných kontinuálního výpalu. Vyvrcholením těchto snah byl systém pece, který si nechali roku 1858 patentovat v Prusku, ale i v Rakousku královský stavitel v Berlíně Friedrich Eduard Hoffmann a toho času městský stavební rada v Gdaňsku Julius Albert Gottlieb Licht. Původní patent z roku 1858 zobrazoval na přiloženém plánu komín jen s náznakem dutiny v dolní části komína a bez žeber. Na stavebních plánech pece v Scholwinu z roku 1860, která byla zřejmě první realizovanou Hoffmannovou pecí vůbec, je ale již komín zobrazen s typickými žebry. Přítomny jsou i poněkud nejasně zobrazené dutiny. Každopádně Hoffmann vyhodnotil pro svoji kruhovou pec dutostěnný komín jako nejvhodnější. Vyvinul tak speciální stavební systém komína, který se vyznačoval i systémem žeber, jež procházela celým příčným profilem zdiva a měla zajistit jeho ztužení. Kromě toho komín získal navíc i originální vnější vzhled. Ten typicky často navíc umocnila subtilní malá nástavba o kruhovém profilu bez žeber a od dolní části oddělená zdobnou masivní římsou.

Původní komín Hoffmannova patentu stál uprostřed pece kruhového půdorysu. Ten byl později změněn na oválný a konstrukčními úpravami se došlo ke zjištění, že komín nemusí již stát uprostřed. Následně tak byl stavěn v nejrůznějším vztahu k peci, včetně případů jeho situování zcela mimo její těleso. Stejně jako se měnila podoba nejstarších komínů stavěných při Hoffmannových pecích, proměnila se i podoba konstrukčního řešení dutostěnných, případně žebrovaných komínů u nás. Vývoj těchto žebrovaných dutostěnných komínů nebyl dle všeho přímočarý, prošel řadou konstrukčních cest i proměn a nakonec byl po relativně krátké době jejich realizování ukončen. Na našem území se tak můžeme v minulosti setkat s širokou škálou těchto staveb, za jejichž podobou stála bezesporu osobnost projektanta či stavitele a jeho zkušenosti, ale také zřejmě místní zvyklosti a v neposlední řadě volná inspirace cizím řešením, často bez funkčního naplnění.

Zřejmě nejstarší známou kruhovou pec na našem území vystavěl sám Hoffmann. Stávala od roku 1869 na Voskářce u Prahy a měla ještě kruhový půdorys. O podobě jejího komína neznáme nic bližšího. První doložený žebrovaný komín u nás byl pak postaven přímo dle Hoffmannova autorského projektu roku 1871 pro vápenku v Grygově u Olomouce. Ještě na kruhovém půdoryse byla roku 1874 postavena pec v Hrušové u Vysokého Mýta. Její komín prozrazuje tvarovým členěním zřejmou inspiraci Hoffmannovými komíny, avšak byl vystavěn bez žeber.

Nejstarší dutostěnné komíny s typickými žebry domácího původu stavěla patrně firma Jana Kohouta z Prahy. Jan Kohout se na stavbu pecí Hoffmannova systému specializoval (později jej i patentovaně vylepšil). V letech 1877 a 1878 vybudoval dvě kruhové pece pro vápenky konopišťského panství v Čerčanech a na Babě u Benešova. Kohoutovy komíny (na Babě uprostřed pece, v Čerčanech v jejím sousedství) se konstrukčně lišily, avšak oba měly žebra, která vystupovala i mimo komínové těleso, minimálně u čerčanské vápenky máme potvrzenou vzduchovou dutinu (po celé výšce dříku i podstavce).

Komíny podobného vzhledu i konstrukčního řešení vznikly v letech 1883–1884 v Olomouci-Slavoníně nebo roku 1894 v Držovicích. Hned tři poměrně vysoké žebrované komíny byly vystavěny v továrně na hliněné zboží v Poštorné. Závod se vyvíjel postupně od konce 60. let 19. století a přesná doba jejich výstavby zatím není známá.

Zajímavý komplex podobných komínů nabízí západočeská Plzeň. Již roku 1872 vystavěl místní stavební spolek kruhovou cihelnu v Černicích. Její komín byl svou tektonikou očividně inspirován komíny Hoffmannových pecí, avšak nebyl dutostěnný a neměl ani žebra (vzhledově mu byl velmi podobný komín v Hrušové). Roku 1890 vystavěl svou první cihelnu v Plzni na Bolevci místní stavitel Emmanuel Klotz. Komín umístěný uprostřed oválné pece částečně představuje reminiscenci původní Hoffmannovy konstrukce. Žebra, vystupující na povrch komína, tvořila pouze velmi malou část průřezu těla dříku a jeho dva pláště vyplňovalo po celé délce 12 velkých vzduchových dutin. Oproti Hoffmannovu návrhu ale byl vysoký podstavec komína v nitru pece plnostěnný. Obdobnou cihelnu vystavěl o pět let později nedaleko i František Klotz. Jeho komín byl řešen taktéž dutostěnně, avšak v jeho případě byla vzduchová dutina omezena na zcela zanedbatelnou část v průřezu dříku, který byl takřka kompletně vyplněný zdivem (podstavec byl taktéž plnostěnný). Konstrukce komína ani nevyžadovala přítomnost zesilujících žeber, a tak zvenku, ač dělen typicky jako výše zmíněné komíny, byl hladký.

Druhá polovina 90. let 19. století byla již obdobím, kdy se od konstrukce dutostěnných a zvláště žebrovaných komínů začalo upouštět. Odborníci upozorňovali na jejich technologické nedostatky i nákladnost stavebního řešení. Jejich konec patrně mohl souviset i s postupným přechodem na komínovky.

Není známo, kdy byl u nás vystavěn poslední komín této konstrukce ani kolik žebrovaných komínů vůbec u nás bylo realizováno. Náš výzkum je v tomto směru teprve na začátku, ale lze se domnívat, že u pecí cihelen a vápenek převládaly spíše komíny klasického oktogonálního a oblého profilu. Řada těchto komínů navíc byla v minulosti zdemolována. Ze zmíněných dnes stojí již jen komíny ve Slavoníně, Držovicích, Grygově a jeden v Poštorné. Mezi zdemolované žebrované dutostěnné komíny se bohužel řadí i komín pulické cihelny.

Velkostatek Opočno provozoval v Pulicích cihelnu již dříve na parcele č. 552/2 a v roce 1890 se rozhodl postavit na sousední parcele č. 551/1 novou kruhovou pec. Plány pece připravila v červenci 1890 berlínská technická kancelář Ernst Hotop, ta je podepsána i pod plánem komína výšky 35 metrů a světlosti 120 centimetrů z ledna 1891. Statický výpočet komína v téže době vypracoval knížecí stavitel K. Schulz. Koncem října 1890 se konalo na místě samém komisionální řízení a kolaudace hotové cihelny se konala o necelý rok později – v září 1891. Komín byl sice vybudován dle plánů, nicméně komínová databáze KODA uvádí výšku komína před zbořením 42 metrů, což naznačuje, že mohl být později přestavěn a navýšen (s opětovným zhotovením nové masivní hlavice).

Nová pec měla bez obslužných chodeb rozměry zhruba 41 x 12 metrů a obsahovala 16 komor, třířádkové topení (tj. tři otvory v jedné řadě umístěné v klenbě pro sypání uhlí) a centrální kouřový kanál v podélné ose pece. Komín pak stál samostatně asi pět metrů od fasády pece.

Jeho oblý podstavec s vnějším průměrem u terénu 480 centimetrů a s výškou po masivní římsu 10 metrů byl stroze pojatý. Založen byl tři metry pod terénem a do nadzákladového zdiva byly napojeny dva protilehlé kouřovody (jeden pro rozšíření v dalších letech). Uvnitř komína byla pak vyzděna dělicí příčka výšky kolem 14 metrů. Vnější zděný plášť měl u terénu tloušťku 59 centimetrů, vnitřní pak 29 centimetrů, mezi nimi se nacházela vzduchová dutina o mocnosti 32 centimetrů. Do výšky 12 metrů nad terénem pak v komíně bylo ještě navíc vyzděno ochranné pouzdro o tloušťce 14 centimetrů. V horní části dříku měly oba pláště tloušťku shodně po 14 centimetrech a v místech masivní hlavice se spojily v jeden plný zděný profil. Žeber o šířce 14 centimetrů bylo po obvodu dříku rozmístěno pravidelně celkem 12 a vyčnívala ze zdiva o 14 centimetrů. Oproti typickým žebrovaným komínům chyběla komínu tradiční oblá nástavba.

V roce 1893 začaly přípravy na stavbu další kruhové pece, situované jižně od starší a napojené na stávající komín. K peci příslušela i kotelna, cihelna se tak stala parostrojní. Plány v září 1893 připravila opět kancelář Ernsta Hotopa, v červenci 1894 byla dostavěna kotelna s jedním cornwallským kotlem a strojovnou. Kruhová pec se sušárnami byla dokončena o rok později.

V roce 1900 tato kruhová pec ještě dostala přístavbu v podobě tří pecí na pálení střešních tašek a do siluety cihelny přibyl další tovární komín výšky 23 metrů se světlostí 90 centimetrů. Tentokrát pocházel projekt pece i komína ze stavebního oddělení velkostatku. Nový komín, již klasicky oblý na čtvercové základně, byl částečně zabudován do původního obvodového zdiva kruhové pece a nových přístaveb. Navíc byla jeho spodní část ukryta v budově pod střechou. U ní se zjistilo, že nevyhovuje požadavku na dvojnásobnou stabilitu, nicméně stavitel Schulz argumentoval tím, že když tato část není vystavena větru, lze od požadavku na překocení větrem upustit. Při kolaudaci pec již fungovala: „Co se týče komína, nebylo možno se přesvědčiti o tom zdali jest podle plánů přesně proveden z té příčiny poněvadž byl horký an se v peci tašky již pálejí.“ Nicméně zástupce velkostatku komisi ujistil, že komín je postaven dle plánu, a dokonce bylo zdivo po celé výšce z důvodu zvýšení stability přece jen zesíleno, a to o 5 centimetrů.

Tento malý komín zmizel relativně záhy, nestál již v 50. letech 20. století. Cihelna nadále s žebrovaným komínem fungovala až do 90. let 20. století. Po uzavření provozu areál chátral a zlom nastal v období solárního boomu, kdy s novým majitelem přišla kompletní demolice. V roce 2010 tak padl i architektonicky a konstrukčně unikátní komín a uvolněnou plochu po cihelně zaplnily fotovoltaické panely.

Zdroje informací

SOA Zámrsk, Vs Opočno, neinventarizováno.

SOkA Benešov, OÚ Benešov, i. č. 575.

SOkA Náchod, OÚ Nové Město nad Metují, i. č. 485 a 703.

AM Plzeň, OÚ Plzeň, i. č. 1279.

BÁRTA, Rudolf: Naše cihlářství v minulosti. In: ČERNÝ, Karel: Příspěvky k dějinám skla a keramiky 2. Praha 1973, s. 81–106.

BENDER, Willi: Vom Ziegelgott zum Industrieelektroniker. Geschichte der Ziegelherstellung von den Anfängen bis Heute. Bonn 2004, s. 304–306, 318.

FRIEDL, Dieter: Fürst Liechtenstein’sche Tonwarenfabrik in Unter-Themenau. 2018, s. 1.

HÁJEK, Josef: Výroba zdicích cihel v Praze. In: HÁJEK, Josef (eds.): Cihly v historické architektuře Prahy. O výrobě a využití zdicích cihel. Seznam pražských cihelen. Praha 2017, s. 101.

HORÁČEK, Michal: Benešov technický a industriální. Benešov 2017, s. 180.

HUNT, Robert: Ure's Dictionary of Arts, Manufactures and Mines: Containing a Clear Exposition of their Principles and Practice. London 1875, s. 21.

KLOKNER, František: O továrních komínech. Rozšířený otisk z časopisu Vynálezy a pokroky, Praha 1906, s. 19.

LANG, Gustav: Der Schornsteinbau. Erstes Heft: Geschichte und Lichtabmessungen der Schornsteine. Hannover 1896, s. 235, 237.

LOEFF, Paul: Entwürfe zum Bau von Kalk-, Cement-, Gyps- und Ziegelbrennereien, in vollständig ausgeführten Zeichnungen nebst gründlicher Anleitung zum Betriebe derartiger Anlagen, in einem Atlas von 30 Folio-Tafeln in Farbendruck nebst Handbuch. Leipzig 1873, s. 231–246.

ŘEPA, Tomáš: Cihelna Colloredo-Mansfeldů. In: VALCHÁŘOVÁ, Vladislava (ed.): Industriální topografie. Královéhradecký kraj. Praha 2012, s. 260.

VONKA, Martin: Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura. Praha 2014, s. 160–161.

První český stavitel kruhových pecí a jeho vynálezy. Keramické listy 5, 15. prosince 1913, č. 24. s. 381–384.

Friedrich Hoffmann, ziegeleitechnisches Büro und Baugeschäft (Hoffmannscher Ringofen). Patent 1858. Archiv Historische Dachziegel. [citováno: 5. září 2018]. Dostupné z: https://goo.gl/Q7XuLa.

ERBKAM, Georg Gustav: Ringförmiger Brennofen auf der Patent-Ziegelei in Schlowin bei Stettin. Atlas zur Zeitschrift für Bauwesen 10, 1860, listy 54–55.

DVOŘÁKOVÁ, Dita: Cihelna Jana Říhy. Industriální topografie. [citováno: 5. září 2018]. Dostupné z: https://goo.gl/ngrRmC.

BERAN, Lukáš – ŘEPA, Tomáš: Kruhová vápenka města Olomouce. Industriální topografie. [citováno: 5. září 2018]. Dostupné z: https://goo.gl/zZoDYq.