Jáma Suchá

Historie černouhelného dolu v Dolní Suché se začala psát v roce 1905, kdy bylo společnosti Kamenouhelné doly Orlová-Lazy patřící rakouským uhlobaronům, bratřím Gutmannovým z Vídně, vydáno rozhodnutí o zřízení Jámy císaře Františka Josefa (Kaiser Franz Joseph Schacht). Vznikl tak jeden z nejvýznamnějších dolů ostravsko-karvinského revíru, který za dobu své existence vydal přes 100 milionů tun černého uhlí a který dvakrát měnil svůj název – v roce 1918 se z něj stala Jáma Suchá, v roce 1949 pak Důl Dukla. K vytěžení symbolicky posledního vozíku uhlí došlo 10. ledna 2007. Důl byl následně uzavřen a postupně demolován.

Výškových staveb bylo od počátku provozu šachty v areálu několik. V těsné blízkosti z dálky viditelné těžní dvojvěže stával zajímavý věžový vodojem z roku 1911. Z přízemní zděné části vycházel kruhový dřík s točitým schodištěm a příhradová ocelová podpěrná konstrukce. Ve spodní části válcový plášť rezervoáru plynule přecházel v kulatou báň, čímž vodojem připomínal maďarské montované ocelové vodojemy aknaglóbus, které se na našem území začaly stavět až v sedmdesátých letech 20. století.

Původní komín kotelny z počátků provozu dolu později doplnil 71 metrů vysoký zděný komín s železobetonovým vodojemem objemu 100 m³ a se světlostí v koruně 320 cm. O povolení k jeho výstavbě a k výstavbě ekonomizéru (předehřívače vody) zažádalo 13. května 1924 ředitelství dolu Okresní politickou správu ve Fryštátě. Komisionální šetření na místě stavby proběhlo 16. června téhož roku a stavba byla povolena ke konci srpna. Nádrž na komíně sloužila jako zdroj užitkové vody právě pro ekonomizér. Povolení k užívání obou staveb je datováno 12. březnem 1925.

Stavba komína sloužícího kotelně byla založena v hloubce 6,5 metru pod úrovní terénu na železobetonové desce osmibokého půdorysu se vzdáleností dvou protilehlých stran 13,7 metru a mocností 250 cm. Do nadzákladového zdiva se napojoval kouřovod, v patě měl komín průměr 7,30 metru. Nádrž nesla deska o průměru téměř 11 metrů, sloužící zároveň jako ochoz se zábradlím, a šestnáct po obvodu pravidelně rozmístěných konzol uložených na rozšiřujícím se zdivu dříku komína. Dno nádrže se nacházelo ve výšce 20 metrů nad terénem. Z ochozu vedl žebřík na střechu nádrže, kde se otvorem vstupovalo do nitra vodojemu. Vnější plášť nádrže byl obložen blíže nespecifikovaným materiálem a dutina mezi ním a železobetonovou stěnou nádrže byla vyplněna izolačním materiálem. Hlavici komína s vnějším průměrem 3,60 metru zakončovaly dva různé široké vystupující pásy z cihel.

Komín, jehož demolice proběhla někdy před rokem 2003, neměl to štěstí jako vybrané objekty bývalého Dolu Dukla, které zůstaly zachovány a byly prohlášeny kulturní památkou.

Martin Vonka – Robert Kořínek, Komínové vodojemy. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2015.

Jaroslav Čihař, 100 let Dolu Dukla, Ostrava 2005, s. 6.

Miloš Matěj a kol., Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru, Ostrava 2009, s. 79–82.

Historie Dolu Dukla v Havířově 1907–2007, nedatováno, dul-dukla.webgarden.cz.

Společenstvo vodárenských věží, nedatováno, www.vodarenskeveze.cz.

Archiv OKD, fond OKD – Důl Dukla, k. p. Havířov-Dolní Suchá 1946–1987, karton 1.