Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy

Výstavba elektrárny začala v roce 1898, přičemž ve stejném roce byla zahájena i stavba dvou komínů o výšce 73 metrů a světlosti v koruně 3 metry. Komíny, resp. jen dříky o výšce 54 metrů, postavila firma Ant. Dvořák a K. Fischer za 11 144 zlatých (se ziskem 2 216 zlatých).

Provoz elektrárny se naplno rozběhl v roce 1900 a do dvou komínů bylo napojeno šestnáct kotlů. S rostoucí poptávkou po energii se výkon elektrárny navyšoval a v roce 1907 se objevil komín třetí, vizuálně prakticky shodný s předchozími, a konečně mezi léty 1911 a 1912 vyrostl komín čtvrtý o stejné výšce jako ostatní, avšak o světlosti v koruně 4 metry. Architektonicky byl mírně odlišný, ty předchozí měly podstavce na čtvercové základně, tento měl podstavec osmiboký. Každý komín odváděl spaliny z osmi kotlů.

Postupem doby ale elektrárna nezvládala uspokojovat rostoucí poptávku po energii a rozšíření již nebylo možné, takže se přistoupilo k vybudování nového energetického zdroje pro Prahu – v Ervěnicích. Tato elektrárna byla spuštěna v roce 1926 a holešovická elektrárna postupně přešla na teplárnu.

Soubor čtyř vysokých komínů, který neměl v českých zemích v době vzniku obdoby, se stal součástí života všech obyvatel v okolí – familiárně mu přezdívali známým technickým vtipem „tři fáze a nulák“. V roce 1970 využil tento charakteristický motiv Jan Saudek jako pozadí své fotografie Osud sestupuje k řece a vede dvě nevinné děti.

V roce 1980 doplnil siluetu železobetonový tvárnicový 100 metrů vysoký komín, který byl určen pro novou technologickou část zvanou Teplárna Holešovice III. V této době se přestaly původní komíny užívat a někdy v polovině osmdesátých let byly tři zbořeny a zbyl pouze jeden (z dvojice nejstarších), který byl napojen na kotel užívaný na letní odstávky. V roce 2002 se stal společně s dalšími budovami kulturní památkou.

Komín má masivní podstavec o čtvercové základně, kruhový dřík je po celém obvodu dole a nahoře ozdoben ornamenty v barevné kombinaci žluté a černé v červeném zdivu. Po výšce dříku je navíc rozmístěno s pravidelným odstupem šest ornamentálních pásů, které se sestávají z barvy žluté (2 vrstvy cihel), černé (1 vrstva) a opět žluté (2 vrstvy). Ve stejné době bylo toto výtvarné pojetí Dvořáka a Fischera oblíbené, podobný princip v Praze aplikovali ještě například v branickém pivovaru a kotelně pro firmu Breitfeld, Daněk a spol. a v železničních dílnách v Lounech.

Hlavice byla v minulosti snesena a plechová stříška zastřešila dřík proti vnikání srážek. Prostor u komína bohužel dosud není veřejně přístupný, stále je součástí funkční teplárny.

Martin Vonka, Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 174–175.

Ústřední elektrická stanice král. hlav. města Prahy: stručný popis, vydaný k otevření centrály dne 7. dubna 1900 kanceláří měst. elektr. podniků, Praha, 1900.

Státní okresní archiv Praha-západ se sídlem v Dobřichovicích, fond Keramické závody bratři Fischerové a spol. Letky-Libčice nad Vltavou.

Pavel Černý, Příběh o komínech, Zpravodaj Pražské teplárenské a.s., č. 4, září 2004.

Archiv hlavního města Prahy, archivní katalog AMP

Informace od specialisty komunikace Mgr. Radka Ježdíka, Pražská teplárenská a.s.