Vlastimil Sachl, cihelna

Zděný tovární komín vysoký 38 metrů je dnes jediným pozůstatkem kruhové parostrojní cihelny, kterou v letech 1926–1927 vystavěl v Solopyskách u Loun Vlastimil Sachl. Cihelna v provozu přežila i znárodnění a fungovala až do roku 1985, kdy byla uzavřena. Její areál záhy rychle zchátral a v prvních letech 20. století byl zcela rozebrán. Zarůstající pozemek někdejší cihelny tak dnes upomíná již jen právě tovární komín.

Původní projekt čtrnácti komorové kruhové cihelny Hoffmannova systému vypracoval zednický mistr Karel Hejzl z Loun. Součástí projektu byl i 38 metrů vysoký zděný komín o světlosti 110 cm. Komín měl plánovaný oktogonální sokl o výšce 7 metrů, dřík měl být kruhového průřezu. Komín měl sloužit odtahu nejen spalin z vlastní pece, ale zároveň od parního kotle o výhřevné ploše 60 m² a přetlaku max. 10-12 atmosfér, umístěného v samostatné kotelně. Kotel měl poskytovat pohon horizontálnímu parnímu stroji v samostatné strojovně o plánovaném výkonu 50-80 HP. Ten měl pohánět zařízení v lisovně na cihly a sousední dílně a také vlastní dynamo, do cihelny nebyl zaveden elektrický proud. Kouřovody od pece i od kotle byly do komína vedeny podzemním sopouchem.

O živnostensko-právní povolení cihelny zažádal Vlastimil Sachl v září 1926 a komisionálním jednáním byla stavba schválena 20. října stejného roku. Areál cihelny zahrnoval vlastní kruhovou pec, propojenou s úsekem kotelny, strojovny, lisovny, dílny a kanceláře. Celý objekt byl zděný a třípodlažní. V nadpecí byl zřízen prostor sušárny, nad lisovnou se nacházel automat na podávání suroviny a kolový mlýn k jejímu zpracování. V lisovně byl instalován válcový lis zn. Raupach 350 a odřezávač systému Frezy. Podlaží cihelny propojovalo dřevěné schodiště a také výtah systému „Keller“. Cihelnu s nedalekým hliništěm propojovala svážná kolejová drážka. Areál cihelny doplňoval ještě obytný objekt a také několik samostatných sušáren.

Komín nakonec nebyl zrealizován dle původního projektu a vystavěn byl v poněkud odlišné podobě. Realizaci i opravený projekt měla na starosti firma Ing. Julius Schmalz z Olomouce. Kotelna a strojovna byly nakonec sloučeny do jedné místnosti. Oproti původně plánovanému parnímu kotli zde byla instalována lokomobila o výhřevné ploše 29 m², přetlaku max. 10,5 atmosfér a výkonu 55 HP. Lokomobilu vyrobila roku 1926 pražská firma Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld a Daněk. Světlo do kotelny vnášel velký střešní světlík, který umožňoval i její větrání. V sousedství se pak nacházel sklad na uhlí.

Výstavbu komína podmiňovalo komisionální jednání v říjnu 1927 jejím svěřením specializované firmě, kterou Karel Hejzl zřejmě nebyl. Komín nakonec vystavěla dle vlastního upraveného projektu taktéž firma Ing. Julius Schmalz. Výška i světlost zůstaly zachovány, vypuštěn byl ale oktogonální sokl a dřík komína byl vyzděn na soklu kruhového průřezu vysokém pouhé 2 metry. Komín byl vystavěn z komínovek z Fantovy cihelny v Lounech. Pro výstavbu byly užity jak žluté, tak červené komínovky různých rozměrů jak ve výšce (od 80 do 90 mm), tak šířce (od 150 do 160 mm). Základ byl vyzděn z obyčejných cihel a spočíval na betonové čtyřhranné základové desce o mocnosti 80 cm a délce strany 620 cm. Finální stavba se nakonec lišila i od projektu firmy Schmalz. Hlavice byla opatřena vysokým prstencem. Jeho podobu, včetně zřejmě dodatečného nabarvení černých ornamentů pod ní, naznačují ruční tužkou malované nákresy na zadní straně stavebního plánu.

Cihelna byla zkolaudována 5. října 1927 na základě šetření z 21. září 1927. Cihelna byla v této době již v provozu, a tak nebylo možné podrobně zkontrolovat komín, neboť v peci bylo již zatopeno. Jeho kolaudační řízení se tak uskutečnilo až po sezóně 10. ledna 1928. Přestože stavba byla fakticky schválena, nebyl komisi předložen statický výpočet komína a navíc skutečné rozměry komína byly odlišné od kót uvedených ve stavebním plánu. Komisař Petr Koula z Ledce u Smečna, který byl ke komisionálnímu řízení přizván, celý komín přeměřil a správné hodnoty dodatečně do stavebního plánu zakreslil červenou tužkou. Cena výstavby komína byla dle soupisu majetku vypracovaného v době znárodnění vypočtena na 340 000 K.

Na opakované výzvy ze strany Okresní správy politické o dodání skutečného statického výpočtu (Vlastimil Sachl zřejmě během té doby orgánům dodal výpočet se „starými“ údaji) vypracovala tento firma Ing. Julia Schmazle až v dubnu 1929. Poslední den stejného měsíce byl komín konečně oficiálně schválen k používání.

Cihelna vyráběla ročně až dva miliony cihel, anebo střešních tašek a zaměstnávala až 30 dělníků. Práce v cihelně se odehrávala v sezóně od dubna do listopadu. Cihelna bez zvláštních výkyvů přežila i druhou světovou válku, kdy se Solopysky dostaly na samou hranici území připojeného k Velkoněmecké říši. Po válce její provoz pokračoval, stav komína v té době byl označován jako dobrý, v kotelně i nadále pracoval lokomobilní parní stroj z roku 1926. V březnu 1948 byla na cihelnu uvalena národní správa a v říjnu téhož roku byl provoz znárodněn.

Cihelna byla přičleněna k n. p. Západočeské cihelny se sídlem v Plzni, později pak byla od roku 1959 součástí n. p. Severočeské cihelny se sídlem v Teplicích. Provoz cihelny byl zachován zejména díky velkým předpokladům rozšiřování hliniště i kvalitě jeho suroviny. Na přelomu 50. a 60. let 20. století podnik vyráběl až tři miliony cihel ročně. Později výroba v cihelně ale klesala a do provozu se navíc prakticky vůbec neinvestovalo. Nemodernizovaná cihelna pak byla roku 1985 uzavřena.

Až do posledních desetiletí 20. století její areál pomalu chátral, před rokem 2000 ale definitivně zmizel ze zemského povrchu a zarostl náletovými dřevinami. Stát zůstal pouze komín, který ale také podléhá postupnému rozkladu. Jeho hlava je ve dvou řadách cihel rozevřená a vnitřní světlost tak dnes činí 120 cm. Sokl komína je dnes částečně nerovnoměrně zakryt okolním terénem a vykazuje nad jeho patou výšku 120 – 170 cm. Většina dříku je rozrušená, vypadávají kusy malty a čílka cihel, ale nitro komína působí vizuálně v pořádku. 

Tovární komín po bývalé cihelně je jediný, který dnes v Solopyskách stojí a tvoří tak nezaměnitelnou obecní dominantu a především orientační prvek. Vročení na dříku navíc upomíná na dobu vzniku komín a i cihelny a je tak obsahovým nositelem historického významu této lokality. Vročení i ornament pod hlavicí jsou navíc prvky, které jinak strohý komín činí zajímavějším i v kontextu jiných vesnických továrních komínů.

SOkA Louny, Okresní úřad Louny, i. č. 885.

SOkA Most, Vlastimil Sachl, cihlářský a hlinařský závod, Solopysky, i. č. 4.

FRESSER, Jiří: Cihlářský a hlinařský závod Vlastimila Sachla v Solopyskách. In: Dějiny Karlovarska v pracích učitelů. Karlovy Vary 2000, s. 82–90.

MRNKA, V.: O 1 milion cihel více. Z komínů v Solopyskách se nepřestane kouřit. Průboj 9, 16. ledna 1957, č. 6, s. 1.

TOŠNEROVÁ, Květa: Obce Lounského okresu – znovu po šesti letech. 178. Solopysky. Svobodný hlas 4, 21. září 2000, č. 39, s. 5.