Mechanická tkalcovna a tiskárna látek, Josef Sochor

Dvůr Králové nad Labem
nábřeží Benešovo
Česká republika
50°25'34.104"N15°48'34.049"E
č. 284
Známá výška: 80 m   
Známá světlost: 300 cm   
Stavitel: Ing. V. Fischer a spol.
Rok výstavby: 1941
Kulturní památka
Historie

Josef Sochor zahájil své podnikání u břehu řeky Labe v roce 1904 výstavbou tkalcovny. Komínů bylo postupně v továrně vícero – rostly tak, jak se rozvíjela továrna a její energetické potřeby. První komín postavila firma Ant. Dvořák a K. Fischer současně s tkalcovnou v roce 1904 (zbořen kolem roku 1930), druhý komín vznikl pravděpodobně v roce 1910 po rozšíření továrny o textilní tiskárnu a komín s vodojemem v roce 1941 poblíž komína druhého.107 Ten byl někdy v druhé polovině 20. století ubourán na úroveň střechy a zbylé torzo bylo zbořeno až koncem roku 2014.

Protokol stavební komise z 2. prosince 1940 zdůvodňuje potřebu nového komína takto: „Stavba nového komínu 80 m vysokého podnikána jest proto, že stávající tovární komín vysoký 64 m nemá dostatečného tahu, takže musí býti použito ventilátorů, což má za následek i vyhánění neúplně spáleného paliva. Novým komínem docílí se daleko většího tahu, čímž bude použité palivo lépe spalováno, takže po stránce obtěžování kouřem, sazemi, atd. novým komínem bude menší, nežli stávajícím komínem. Rovněž po stránce požární, jest zřízení reservoiru na komíně velmi výhodné.“ Ohledně výšky původního komína musíme ale sdělit věrohodnější informaci, která se udává ve firemním časopise Sochor – dle něj měl komín výšku 55 metrů a nahoře 220 cm šířku.

Projektovou dokumentaci zpracovala firma Ing. V. Fischer a spol. v září 1940 a následně začaly přípravné práce na výstavbu, které však byly v důsledku probíhající druhé světové války procedurálně ztíženy. Vlivem nových směrnic ministerstva veřejných prací cílících na úsporu dřeva a železa muselo být doloženo, že projekt je řešen podle nich – veškeré dřevo a železo použité na stavbě tak muselo být úředně povoleno. Navíc musel být v červnu 1941 kvůli vládnímu nařízení o zákazu nových staveb obdržen souhlas k jejímu dalšímu provádění.

Dokumenty uložené na stavebním úřadě dovolují blíže nahlédnout na průběh výstavby:

5. října 1940 zažádaly textilní závody Josefa Sochora (dále jen továrna) městský úřad o stavební povolení na stavbu komína s rezervoárem a přiložily jeho plán a statický výpočet.

6. listopadu 1940 poslala továrna úřadu výkaz železa a dřeva potřebných pro stavbu komína a vodojemu.

14. listopadu 1940 provedla Technická kancelář města Hradec Králové na staveništi zjištění únosnosti základové půdy.

18. listopadu 1940 požádal úřad stavebníka, aby dříve zaslané výkazy železa a dřeva byly překontrolovány oprávněnou osobou za účelem potvrzení souladu projektu se směrnicí pro šetření železem a dřevem dle výnosu ministerstva veřejných prací ze dne 1. listopadu 1940.

28. listopadu 1940 proběhlo místní šetření stavební komisí, od stavitele Ing. Vincence Fischera byl předložen statický výpočet vypracovaný dr. Ing. Karlem Válkem, byl ale vrácen s tím, že musí být přezkoušen úředně oprávněným stavebním inženýrem – Ing. Václavem Skořepou z Kralup n. Vltavou.

2. prosince 1940 schválila městská rada návrh stavební komise vydat stavební povolení a 14. prosince 1940 bylo továrně doručeno povolení ke stavbě. 16. prosince 1940 předepsal úřad továrně k úhradě poplatek za stavební komisi 200 K a stavební poplatek (úměrný výšce komína) 4 000 K.

17. prosince 1940 poslal stavitel Ing. V. Fischer továrně výkaz železa a dřeva potvrzený Ing. Václavem Skořepou s tím, že stavba vyhovuje směrnici pro šetření železem a dřevem.

20. prosince 1940 zaslala továrna na úřad dokumentaci ke stavbě komína – plán komína, statický výpočet, posudek o základové půdě a výkaz železa a dřeva. 13. ledna 1941 následuje další dokumentace – plán nádrže a její statický výpočet, protokol o zatěžovací zkoušce základové půdy.

11. června 1941 byl na základě vládního nařízení o zákazu nových staveb udělen souhlas k dalšímu provádění stavby (přičemž pravděpodobné trvání stavby bylo uvedeno do 30. září 1941).

22. října 1941 zažádala továrna úřad o kolaudaci, komín byl až na detaily hotov, kolaudace na místě pak proběhla až 2. února 1942.

14. února 1942 vydal úřad potvrzení o ukončení stavby a povolení k užívání, přičemž byla ještě předepsána zkouška funkčnosti rezervoáru (mimo jiné byla podána informace, že ze statických důvodů se při výstavbě přistoupilo ke zvýšení vnitřního průměru v patě ze 4,1 na 4,2 metru a venkovního ze 7,66 na 7,72 metru).

25. února 1942 továrna informovala úřad, že rezervoár byl podroben zkoušce, což obnášelo, že zcela naplněná nádrž byla po dobu jednoho týdne pozorována – kromě několika mokrých skvrn nebyly spatřeny žádné změny.

Komín spočívá na kruhové betonové desce o průměru 12,5 metru a výšce 1,55 metru uložené v hloubce 3,2 metru. Na nadzákladové zdivo navazuje 6 metrů vysoký podstavec obsahující popílkovou výsypku a otvor pro napojení kouřového kanálu. Dále pokračuje oblý dřík vyzděný z komínovek s proměnnou konicitou – nejprve 5,6 %, v místě konzol měnící se na 4,4 %. Tloušťka zdiva v patě dosáhla hodnoty 83 cm, v koruně se světlostí 300 cm pak 21 cm. Korunu kryje postupně zvětrávající betonový věnec. Komín byl napojen na vysokotlaké strmotroubné kotle opatřené ekonomizéry. Tím docházelo k výrazné úspoře energie a do komína odcházely spaliny o teplotě jen 150 až 160 °C.

O založení komína a o přenášení tíhy popularizační formou poreferoval ve firemním magazínu Sochor v době, kdy byla vykopána základová jáma (koncem roku 1940), inženýr Meisnar: „ ,Kolik takový komín asi váží?‘ – Máme to přesně spočítáno. Včetně vodou naplněné nádrže vážila by část nad dlažbou dvora 1642 tun a celý komín, včetně základů, váží 2355 tun. Kdybychom tuto váhu měli dopraviti vlakem, bylo by k tomu třeba 118 vozů po 20 tunách, to by byly 3 slušné nákladní vlaky. A tu slyším hned druhou otázku: ,A je možno tuto ohromnou váhu bezpečně do té jámy postavit? Kdyby tam aspoň byla skála, ale vždyť je tam jen mokrý písek.‘ – Betonovou deskou, 1,6 metru silnou a 13 m v průměru se tato váha rozdělí na základovou půdu tak, že na 1 cm2 připadne 1,8 kg. Zdá se vám to zase málo! Ale uvažte, že vaše ruka – je-li poměrně malá, měla by asi 150 cm2 – by musela při stejném zatížení nést 270 kg. Tak to by nebylo málo? Ale při větru je namáhání základové půdy na straně od větru odvrácené ještě značně větší. Dosahuje 3 kg na cm2.“ Autor se také zmiňuje, kterak byla vyzkoušena únosnost základové půdy speciálním zatěžovacím přístrojem z Fischerovy dílny – hydraulicky se do půdy vtlačoval hranol o rozměrech 14 × 14 cm a dle naměřených sil se odvodilo možné zatížení půdy. V tomto případě zkouška prokázala, že je možno bezpečně zatížit základovou půdu průměrně tlakem 3,6 kg/cm2

Vodojem o objemu 300 m3 krytý přizdívkou z cihel je osazen ve výšce 30 metrů a nese jej železobetonová deska o průměru 10,2 metru a tloušťce 18 cm, podepřená dvanácti konzolami o šířce 25 cm a výšce 2,4 metru spojenými masivním prstencem o rozměrech 38 × 125 cm – stavitelská firma zde zvolila prakticky shodné konstrukční a tvarové řešení jako v případě vysočanské spalovny o deset let dříve. Vnější průměr nádrže v nejširším místě je 11,8 metru, vnitřní šířka nádrže 166 cm (dole) až 277 cm (nahoře), hladina vody mohla dosáhnout výšky 5,5 metru. Vnější železobetonová stěna má mocnost v dolní části 18 cm, v horní jen 8 cm. Je obložena pohledovým zdivem tloušťky 15 cm, přičemž mezi ní a nosnou stěnou nádrže je ponechána třícentimetrová vzduchová mezera. Vnitřní stěna nádrže má mocnost v dolní části 14 cm, v horní 7,5 cm. Krytina nádrže je tvořena asfaltovanou lepenkou.

Jako zdroje vody sloužila řeka Labe, potok Netřeba, dvě artéské studny a jedna blíže nespecifikovaná nádrž. Kvalita čerpané vody z toků byla různá, v šedesátých letech proto byla postavena filtrační stanice a z ní se už čerpala do nádrže výhradně voda čistá. Ve zděné šachtici jsou uložena tři potrubí – přívodní a odběrné v jednom, výpustné a přelivné. Stavoznak se nedochoval, není ani patrné jeho původní umístění. Nicméně nelze vyloučit, že již od postavení komína probíhala detekce stavu hladiny v nádrži pomocí modernějšího systému automaticky. Voda sloužila jednak pro sprinklerové zařízení (vždy muselo zůstat ve vodojemu minimálně 60 m3 jako požární rezerva), jednak pro technologii v bělidle, prádelně, aj.

Výstavba komína za cenu 607 tisíc korun neušla ani pozornosti tehdejších médií – však byl označován za nejvyšší komín nejen ve městě, ale v celých severovýchodních Čechách. Dnes komín drží jiný primát – je nejvyšším ze všech dochovaných komínů s vodojemem a zároveň má také nejvyšší objem rezervoáru s nejvyšší možnou hladinou vody.

Nový komín si ale pro textilní továrnu dlouho nezadýmal – továrna byla Sochorům v létě 1941 zabavena. Provoz tkalcovny byl 24. května 1942 zastaven a dne 26. června 1942 i provoz tiskárny. Následně si zde zřídila válečnou výrobu říšská firma Junkers. Po válce se ale vrátil zpět původní provoz pod hlavičkou národního podniku Textilní tiskárny, úpravny a barevny, Dvůr Králové n. L. (zkráceně pak Tibatex) a od roku 1948 pak pod názvem Tiba. V roce 1969 ukončila kotelna závodu provoz a veškerá stávající spotřeba tepla byla kryta z teplárny v sousedství. Odstavení kotelny do studené rezervy znamenalo pochopitelně i odstavení komína. Naopak vodojem byl v provozu až do zastavení činnosti a konkurzu v té době akciové společnosti Tiba v roce 2007.

Koncem roku 2014 zbořil současný majitel, Textil Invest, s. r. o., rozsáhlé budovy bývalé tiskárny látek a kotelnu, zda padne i komín, není však známo. Nicméně na jaře 2015 na základě podnětu bývalého zaměstnance Tiby podalo odborné pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově návrh na prohlášení za kulturní památku. Ministerstvo kultury ČR následně zahájilo řízení, v němž se pro návrh kladně vyjádřil Královéhradecký kraj a Městský úřad ve Dvoře Králové nad Labem. Vlastník ale mimo jiné z důvodu špatného technického stavu podal nesouhlasné stanovisko. V době psaní tohoto textu (září 2015) je řízení pozastaveno do doby, než bude umožněno jednání přímo na místě k objektivnímu posouzení stavu věci.

Nad vodojemem je prozatím stále osazen ochoz s telekomunikační technikou – ta je tak jasným indikátorem nejasných plánů vlastníka. Zmizí-li technologické zařízení před uskutečněním očekávaného jednání na místě, byl konečný ortel nad komínem ze strany majitele vynesen.

Zdroje informací

Martin Vonka – Robert Kořínek – Jana Hořická – Jan Pustějovský, Komínové vodojemy. Situace, hodnoty, možnosti, Praha 2015.

Miluše Šmídová-Januštíková, Královedvorský závod SOCHOR v letech 1904–1945, materiálová studie, s. 170.

jz [Jan Zikmund], heslo Josef Sochor, mechanická tkalcovna a tiskárna látek, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Královéhradecký kraj, Praha 2013, s. 143–144.

MěÚ Dvůr Králové nad Labem, archiv Odboru výstavby a územního plánování.

SOA Zámrsk, fond Josef Sochor, v. o. s. Dvůr Králové nad Labem 1904–1948, karton 20.

SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice, fond Ing. V. Fischer a spol. 1920–1955.

Nejvyšší tovární komín v severovýchodních Čechách, Národní listy LXXX, 1940, č. 298, 1. 11., s. 3.

Štít XXXIV, 1940, č. 49, 12. 12., s. 4.

J. Meisnar, Náš nový komín, Sochor III, 1940, č. 25, 14. 12.

Nejvyšší komín českého severovýchodu, Zlín X, 1941, č. 52, 24. 12., s. 4.

Sdělení Josefa Jiránka a Jana Tlučhoře.


Zdroj: Projekt Dokumentace, evidence, prezentace a návrhy konverzí továrních komínů jako ohrožené skupiny památek průmyslového dědictví na území České republiky (DG16P02B011), hlavní řešitel a kontaktní osoba projektu: Ing. Martin Vonka, Ph.D. – 224 357 165, martin.vonka@fsv.cvut.cz.
© Fakulta stavební, ČVUT v Praze. Všechna práva vyhrazena. Code: M.i.X